Zdeněk Svěrák: Filmové příběhy
Oním filmem „v očekávání“ je Po strništi bos. Tato filmová povídka, kterou v současné době autorův syn, režisér Jan Svěrák, přepisuje do podoby scénáře, knihu Filmové příběhy otevírá. Další tři povídky ale důvěrně zná patrně každý Čech.
Filmové povídky jsou v knize uvedeny v původní verzi, nebo podle filmových úprav?
Za Vratné lahve a Kolju nedám ruku do ohně, ale ty zbývající jsou v původním tvaru. V případě Po strništi bos to ani jinak nešlo. A u Obecné školy jsme nechali i pasáže, které ve filmu vůbec nejsou.
Uvedení neznámých motivů je tedy smyslem vydání filmových povídek?
Naše úvaha vedla tím směrem, že se najde dost diváků, kteří mají tyhle filmy rádi a zajímalo by je, co měl režisér v ruce, když začal pracovat. Já filmy totiž vždycky píšu nejprve jako prózu, baví mě vyprávět. Samozřejmě tak, aby to od počátku byla opravdu filmová povídka. Žádné duševní stavy, které se filmem nedají vyjádřit.
Není pro čtenáře předloh známých snímků na škodu, že si představuje herce, kteří literární postavy ztvárnili?
Předloha pro film je zvláštní typ literatury. S tím nasměrováním filmem se nedá nic dělat. Ale u Po strništi bos si čtenář může pustit fantazii na špacír, protože tam nejsou herci, kteří to budou hrát, známi ani nám. Vím jen, že já si v tom filmu nezahraju, protože v něm není role, která by se pro mě hodila.
Jednou z postav je však váš tatínek, kterého jste hrál v Obecné škole.
To sice ano, ale já už bych ho nesvedl ani s parukou...
V jaké fázi ten film vlastně je?
Honza si píše scénář. Řekl jsem mu, že bude lepší, když ho udělá on, nové oči to přečtou jinak. Pokud vím, je asi v polovině.
Jak je text povídky starý?
Začal jsem ji psát v roce 2002, a jelikož se Honzovi nelíbila, nechal jsem ji deset let uležet. A v roce 2012 jsem ji dopsal.
Zdeněk Svěrák při uvedení knihy Filmové příběhy
Se synem Janem jste měli spor u Vratných lahví, byl dokonce zveřejněn. Verze povídky Po strništi bos v knize je tedy upravena podle jeho představ?
Ano, to je ta, se kterou už byl Honza spokojen a řekl, že by z ní šel udělat film.
Nebyl jste v pokušení vydat původní podobu z roku 2002?
To ne, to by nešlo. Tehdy to byl jen sběr vzpomínek, nemělo to ještě žádnou stavbu.
Povídka Po strništi bos vychází z vašich zážitků. Do jaké míry asi?
To neprozradím. Aby neztratila věrohodnost, nebudu říkat, co se ve skutečnosti stalo jinak.
Který film, tedy povídka je pro vás osobnější: Obecná škola, nebo Po strništi bos? Obojí stejně. Vycházejí z mých vzpomínek a všechny posuny jim trochu přidávají na dramatičnosti nebo odstraňují zbytečné postavy.
Máte ve vzpomínkové tvorbě nějaké palčivé téma, kterému byste se chtěl vyhnout, ale nemůžete?
Váhal jsem, jestli na sebe prozradím tu hrůzu, kterou jsem spáchal jako předškolák. Že jsem totiž při volejbalovém zápase práskl na tatínka, že poslouchá cizí rozhlas. Což bylo ryzí udavačství. Ale stalo se a sehrává to v příběhu svoji roli.
Zdeněk Svěrák při uvedení knihy Filmové příběhy
Píšete něco nového?
Momentálně nemám na tuhle práci moc času, až mě to štve. Zaměstnávám se tím, že chystáme knížku k padesáti letům divadla Járy Cimrmana. Bude hlavně fotografická, já k ní píšu takový hlavní text, který zachytí divadlo „z druhé strany“. Tedy to, co divák nevidí, co se děje v zákulisí. A každý člen divadla přidá svoje vzpomínky.
Otázka, jestli se chystá další hra divadla Járy Cimrmana, je asi zbytečná...
Ano.
