Na obálce knihy Ireny Obermannové (1962) Deník šílené manželky jsou na podporu tohoto románu otištěna vyznání spisovatelů Alexandra Klimenta a Jiřího Stránského. Literární noviny pílily tak, že prakticky souběžně s vydáním otiskly rozsáhlou recenzi, v níž je oceňována "báječná poetická hravost a bohatý jazyk, který na vás autorka vyplazuje v každé větě" a celkově prý jde o "zábavnou a přitom pronikavě inteligentní četbu". Jsou to značně překvapivá zjištění, poněvadž "Deník" je nehotovou knihou. Autorka usiluje lapit několik zajíců najednou, ale žádný z použitých rejstříků není ochotna a nejspíš ani schopna rozevřít v možnostech, které nabízí, a přijmout s důsledky, jež to pak s sebou nese.
Čtyřiatřicetiletá Xénie, matka dvou dcer, žije v Praze v manželství materiálně jištěném na úrovni střední třídy. Relativně dlouhý vztah, láska ze studentských let, hyne na únavu materiálu - manžel hodlá partnerku inovovat. Když Xénii dojde, že rozchod je nevyhnutelný a trvalý, s nervózní nedočkavostí hledá náhradu. Úspěch je úměrný topornosti, s níž Xénie muže loví. Vítězstvím rozumu "šílené" exmanželky je poznání, že než za každou cenu s někým žít, tak je lepší zůstat sama s dětmi.
Fabuli Deníku šílené manželky považujeme za příkladně banální, aniž se uchylujeme ke školsky známé redukci typu "Romeo a Julie je o tom, jak se dva mají rádi, okolí jim to nepřeje a dopadne to špatně". Pokusme se však přijmout fabulační banálnost románu za úmysl a přijatelnou možnost, neboť v této knize je takřka vše nějak nápadně, schválně banální a zcela typické - v prvé řadě chování Xénie samé: přívlastek "šílená" je míněn v nezávazně přehánějícím, hovorovém smyslu, kdy za šílené označujeme každou drobnou potrhlost nebo neodtažitou, "pudovou" reakci. Oprávněnost, význam a uměleckou hodnotu takové očividné typičnosti však stvrdí teprve způsob podání, vyprávěcí strategie a postoj autora. A Obermannová rozhodně nedisponuje takovou strategií, která by dovolila o její knize říci, že je četbou "zábavnou a přitom pronikavě inteligentní".
Poukázat samozřejmě lze na ironii, s níž Xéniino jednání prozaička komentuje a jež přispívá k tomu, že příběh filmově odsýpá a vklouzne do čtenáře jako správně připravená těstovina. Nicméně je to ironie sama sebou nejistá, protože ustupuje zmoudřele žvanivým nebo "rozněžnělým" pasážím; ironie, která k odstupu používá omšele magazínové obraty jako "super vůně", "Miláček zezelenal. Ale nepřipomínal vodníka Česílka", "rychlostí tryskového letadla dosáhla Xéniiných dveří", "milý kukuč". Při hodně dobré vůli bychom i toto mohli považovat za ironii, za jakousi ironii na druhou, která s distancí používá výrazivo té publicistiky a literatury, která pro "malé hezké" dojímání se nikdy nejde daleko. To by ovšem do závěrečné třetiny románu nesměl být vsazen Deník - útržkovitá probírka minulostí Xénie s jejími studijními roky, normalizačními zkušenostmi, s počátkem manželství. Čtenář má být touto účelovou koláží, jež se ani příliš nesnaží předstírat deníkovou formu, ujištěn, že jde o více než o slušně zvládnuté, neurážející čtivo: že běží o ambiciózní příběh ze současnosti. Tím autorka vlastně požaduje, aby i křečovitě bláznivé scénky s monstrózně podnikavými dcerami hollywoodského střihu "sám doma" byly přijímány s nemalými uměleckými nároky. Ale uplatníme-li vnucovaná "vážná" kritéria, román se sám znicotňuje víc, než kdyby byl "prvoplánovým" populárem bez deníkových podezdívek.
Co ale úplně nejvíc zaráží, je právě přeuctivost, s níž je běžné spotřební zboží Ireny Obermannové přijímáno - to už není atmosféra vstřícnosti, nýbrž podivné povadlosti kritérií, která zručnost zaměňuje za umění, povrchní aktualitu za schopnost nahlédnout současnost, vcelku běžné vyústění prózy (hrdinka se naučí důvěřovat vlastním silám) zaměňuje za feministické gesto.
Irena Obermannová: Deník šílené manželky. Eroika a Knižní klub, Praha 1998, 192 stran, náklad a cena neuvedeny.
