Zázrak, nebo jen změna?

Po prvních projekcích Telefonní budky vypukla senzace, stylově se rozdrnčely telefony a kdekdo z předpremiérových šťastlivců hlásil přátelům, ať se připraví na zjevení, jaké prý tu ještě nebylo. Zrodil se opravdu zázrak? Střízlivě vzato, přišla spíše odvážná, důvtipná, nápaditá, chytře napsaná i natočená, nanejvýš příjemná, ale nikoli zásadně přelomová změna v říši thrillerů.

Novátorství filmu, v němž klasik-tvůrce Volného pádu režisér Joel Schumacher svěřil svůj bravurní návrat do rukou prostořeké herecké hvězdě mladé generace Colinu Farrellovi, spočívá zejména v drze skromné až sebevražedně omezené volbě zápletky.

Téměř celý příběh se odehrává kolem či uvnitř staré telefonní budky na newyorské ulici, kterou ve století mobilů využívá už jen parta místních prostitutek - a jednou denně také Farrellův hrdina, jenž odtud tajně volává své milence.

Sebevědomý, energický, cynický novinář ze sféry zvané public relations, jenž jediným telefonátem vyrábí z nýmandů hvězdy a z policistů za vstupenky na koncert tahá klepy ze společnosti, si připadá nezranitelný. Až do chvíle, kdy přístroj v budce zazvoní, on bezděčně zvedne sluchátko - a ocitne se v pasti. Neboť neznámý hlas ví o něm vše a hrozí mu okamžitou smrtí, pokud zavěsí. Je na dostřel.

Na téhle omezené půdě rozehraje Schumacher podívanou, jež drží diváka v napětí po celou - rovněž rozumně omezenou - délku vyprávění. Úvodní obraz světa, zběsilý moderní Babylon davů řítících se bulváry s mobilními telefony v ruce za doprovodu gospelové melodie se sloganem „Spojte mi Boha“, se ve vteřině scvrkne v osudovou stísněnost maličkého prostoru. Na něm dokáže Farrell mistrně, jen výrazem tváře, cigaretou v třesoucí se ruce, rozklepanými koleny či střídáním vln bezmocné zuřivosti a zvířecího děsu, postihnout proměnu své postavy ze ztělesněného přezíravého úspěchu až v uzlíček nervů bez důstojnosti.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

Zvoleného modelu se tvůrci drží opravdu důsledně. Spoluhráče vhánějí hrdinovi přímo na tuhle uzavřenou scénu. Nejprve uječené prostitutky domáhající se vstupu do budky s pomocí pasáka, jehož tajemný ostřelovač zlikviduje, aby nekazil hru. Vzápětí policii, zmatenou a dlouho nechápající, oč jde. Což poskytuje vzácnou šanci jinému smíchu než tomu zvrácenému humoru, v němž se vyžívá tajemný hlas vyděrače ve sluchátku. Zatímco neviditelný vrah chvíli líčí své trauma z Vietnamu, aby je vzápětí se smíchem označil za další výmysl, Forest Whitaker coby policejní kapitán zkouší vyjednávat s tatíkovskou chápavostí. Takže když mu vězeň budky tvrdí, že telefonuje se svým psychiatrem, protože pravdu říci nesmí, polda rozšafně přitaká: To znám, taky jsem se léčil.

Telefonní budka USA, 2002
režie	Joel Schumacher
scénář	Larry Cohen
kamera	Matthew Libatique
hrají	Colin Farrell Forest Whitaker Katie Holmes Radha Mitchell Kiefer Sutherland
hudba	Harry Gregson - Williams
původní název	Phone Booth
délka	81 minut
žánr	Thriller
Telefonní budka - premiéry
kina	26. června 2003

Hádání, zda a jak strážci zákona hrdinu osvobodí, když je má záhadný šílenec stále všechny na mušce, je zábavnější než tiché tipování, „kdo je vrah“. Pokud jde o jeho motivaci, vystačil si totiž scénář s obvyklými průpovídkami potrhlých mstitelů, kteří ve spravedlivém hněvu trestají podvody s akciemi či neslušné chování. Ani vestřižený detail tváře manželky či milenky, které se pro zlosynovu zábavu na hrdinovu linku propojují, neznamená převratně objevný postup, i když zvyšuje účinnost pocitového vnímání „v přímém přenosu“.

Zkrátka a dobře, Telefonní budka představuje ve svém žánru osvěžení, jež velmi šikovně dokládá, že napětí se dá budovat i na jednom čtverečním metru, bez výbuchů, honiček a Marťanů. Ale bylo by přehnané vydávat ji za blesk z čistého nebe, který právě vymazal celé dějiny kinematografie. Rozum radí si film vychutnat a tiše přitom doufat, že zůstane čistým kouskem bez druhého dílu.

Fotografie z filmu Telefonní budka.

Fotografie z filmu Telefonní budka.

Fotografie z filmu Telefonní budka.