Nepočítáme-li Dukeovu sólovou kariéru, nejvíce se proslavil jako klávesista rockového progresivisty Franka Zappy. Spolupracoval ovšem i se spoustou jazzmanů, sám měl k tomuto stylu velmi blízko a jeho předposlední album In a Mellow Tone z roku 2006 bylo do značné míry mainstreamově jazzové. Kdo si pustí novinku Dukey Treats od začátku a bude čekat něco podobného, nebude se stačit divit.
Po chvilce jakéhosi muzikantského oťukávání se na něj totiž ve skladbě Everyday Hero vyvalí zatěžkaný, ale hybný rytmus, "vintage" zvuky starých klávesových nástrojů, famózní baskytarový slap Michaela Mansona, figury dechů řízné jako šlehy bičem a vokální vstupy, stylově - co do obsahu - na úrovni dalších nástrojů.
Takové skladby, z nichž mnohé lze popsat jako funkjazzové exhibice nejvyšší třídy (třeba titulní skladba by mohla posloužit jako výkladní skříň Dukeova dlouholetého spolupracovníka, baskytaristy Byrona Millera, který zde odvádí výkon, před nímž by zbledl i jeho jmenovec Marcus), jsou osou, kolem níž se celé album ovíjí.
Samozřejmě, tam kde je líc, musí být i rub - a k funkovým deskám, resp. funku jako takovému, patří i balady, které v mnoha případech nelze nazvat jinak než slizké. Ani Duke se jim nevyhnul - a protože není žádný Prince, třeba takové Tried To Tell You, Listen Baby nebo Right On Time skutečně nejsou nic, co by se nemělo při poslechu přeskočit.
Na albu se sešla slušná řádka vynikajících hudebníků, byť většinou poněkud opomíjených nebo - pro práci především ve studiu - známých jen fajnšmekrům, kteří ještě nejsou líní číst booklety. Ze známějších jmen uveďme jazzového (a Stingova) basistu Christiana McBridea a Princeovu bubenici Sheilu E. Samozřejmě nemohli chybět ani Dukeovi bývalí kumpáni od Zappy, vokalista Napoleon Murphy Brock či bubeník Vinnie Colaiuta. Všemu ovšem "vévodí" - v duchu svého příjmení - ten, který album podepsal. A za svůj podpis se rozhodně stydět nemusí.
George Duke: Dukey Treats
vyd. Heads Up/Classic, čas 64:28
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
