V ulici Řásnovka, kousek od staroměstského Haštalského náměstí, najdete na zdi omšelou kresbu ježka v kleci, propriety Foglarovy slavné stínadelské trilogie. Vedle ní neméně zvetšelý nápis. „Vontové!“ hlásá, „vymřeli jste snad?“ „Hovno,“ připsal k tomu kdosi (jemnocitný čtenář promine), „sedíme v klubu a mícháme desky.“
Ten nápis je symbolický: skeptikovi, který Foglarův opus magnum v dětství požíval v míře větší než značné, jen potvrzuje neblahé tušení. Že jeho dávní hrdinové jsou pasé nebo, chcete-li, pro srandu králíkům.
Jenže pak se skeptikovi dostane do ruky reedice sedmnáct let staré dramatizace Záhady hlavolamu. V téhle podobě první díl trilogie nezná: když vznikala, bylo mu osmnáct a přeci jen měl jiné priority.
Reedice se uplynulé tři týdny držela na vrcholu nejprodávanějších desek mluveného slova v Česku a dosud je v první trojce. Tudíž to s oblibou stínadelského cyklu nejspíš nebude tak hrozné, jak by si skeptik ve chvíli pochyb myslel.
Nebezpečí za Rozdělovací třídou
Letošní reedice nahrávky z roku 1990 (vyšla na dvojalbu o rok později, ve stejném roce jako první kompletní vydání stínadelské trilogie pod názvem Dobrodružství v temných uličkách) je už druhým vydáním Záhady hlavolamu na CD. Oproti tomu prvnímu je kratší o pět minut – kdyby měla být zachována stopáž původního vydání, muselo by vyjít 2CD.
Děj knihy je pro potřeby dramatizace „zkomprimován“ účelně: režisér Petr Obdržálek seškrtal místa, která nejsou pro další děj důležitá (pátrání v kůlně Jana Tleskače), a neméně vhodně šetřil na motivech, které bylo možné propojit. Dobře vychází i obsazení jednotlivých rolí – s Ladislavem Mrkvičkou jako vypravěčem, který posouvá děj podle potřeby – a kombinací dětských hlasů se zkušenými profesionály.
Zároveň si poradil i s jazykem a stylem mluvy hlavních protagonistů. Kompromis mezi Rychlými šípy L.P. 1941 (rok prvního vydání Záhady hlavolamu), tím, jak mluvili jejich vrstevníci na konci osmdesátých let a tím, co nahrávka snese, je vcelku šťastný.
Ačkoli nevím, jak by se Jestřábovi zamlouvala scéna, když se Rychlé šípy přimotají k debatě o nejlepšího kandidáta na Velkého Vonta. V druhém plánu tam jedno dítko vášnivě a nadšeně zahlaholí „Mažňák je blbec!“ (pro neznalé: Mažňák je jeden z hlavních kandidátů na zmíněnou funkci a v trilogii – stejně jako ve skvělém pokračování z pera trampského barda Kapitána Kida – nádoba špatnosti). Nejspíš ne – ale kouzlo toho momentu je značné.
Placka, nebo obklad?
Znalcům a zapáleným sympatizantům dramatizace poskytuje také materii k hledání „pěti rozdílů“, odchylek a posunů od původního textu. Pár se jich najde (při první výpravě Rychlých šípů do Stínadel bijí hodiny šest, ne sedm, Rozdělovací třída není ulice), pohoršily by ale jen hodně velkého hnidopicha. Stejně jako klasický výrok „Dej si placku na čelo“, který snad Foglar použil jen u Rychlých šípů, a který je tu použitý dvakrát, a vždycky ne tak, jako v knize.
