Český název vyzrazuje to, co anglický originál (Winnie a Wolf) činí jen o něco málo později, v první větě na první stránce: "Strojopis této knihy jsem obdržel od ženy, o níž jsem upřímně přesvědčen, že byla dcerou Adolfa Hitlera."
Tou dcerou prý byla Senta, dítě vzešlé ze vztahu Hitlera a snachy skladatele Richarda Wagnera Winifred, která po smrti svého manžela Siegfrieda energicky řídila věhlasný festival v Bayreuthu. Senta vyrůstala s novou identitou, po válce působila jako hudebnice ve východním Německu, odkud posléze emigrovala do Spojených států.
Adoptivní otec (uváděný jen iniciálou N- a kdysi beznadějně zamilovaný do Winifred) píše po letech do Ameriky dceři jakousi zpověď, pravdivý příběh jejích kořenů, o nichž do té doby neměla tušení. Senta před svou smrtí odevzdá rukopis luteránskému pastorovi, který ho zveřejní – s vlastními poznámkami a občasnými pochybnostmi o jeho hodnověrnosti.
Náš blahoslavený Adolf
Samozřejmě je to velká umělecká licence. Ve skutečnosti nelze ani doložit, že Winifred a Adolf milenci byli. Historik Ian Kershaw ve své dvousvazkové Hitlerově biografii Wagnerovou nepovažuje za podstatnější ženu v diktátorově životě, ona sama intimní vztah po válce před denacifikačním tribunálem popřela – nikoli však už svůj obdiv a přátelství, které vyjadřovala paradoxním kryptogramem USA: "unser seliger Adolf" (náš blahoslavený Adolf).
Znali se dlouhá léta a chovali k sobě velkou náklonnost. Winifred poznala tehdy čtyřiatřicetiletého Hitlera roku 1923 ve svých šestadvaceti letech a okamžitě si ho "přivlastnila": zvala ho do svatyně rodiny Wagnerových v Bayreuthu, legendárního Wahnfriedu, nadšeně ho včlenila mezi své nejbližší.
Když si Hitler po neúspěšném mnichovském puči odpykával trest ve vězení Landsbergu, Winnie mu údajně posílala jídlo, tužky a papír, aby mohl psát své nenávistné dílo Mein Kampf.
Pro její děti byl Hitler hodný strýček Wolf, těšily se na něj nejméně tak jako Winifred, která ještě roku 1975 přiznala, že by Hitlera vřele přivítala, kdyby právě vstoupil do dveří. Právě o Winifred poznamenal Joseph Goebbels, že je to čistokrevná ženská, fanaticky oddaná, takové by měly být všechny.
Hitlerův pohled je trochu nejasnější: potřeboval ji jako vlivnou ženu, jako nekritickou obdivovatelku, nebo v ní viděl především snachu svého zbožňovaného skladatele Wagnera?
Velká snaha, rozpačitý výsledek
Hra se skutečností a fantazií, s pravděpodobnostmi, možnostmi a dohady je výsadou každého románu. Wilsonův román však činí právě tenhle vnější rámec, snaha o jistou výbušnost, ale zároveň potřeba vše nějak věrohodně propojit a vysvětlit, obtížněji stravitelný. K čtivosti příliš nepřispívá ani autorův vypravěčský styl, zvláštně oscilující mezi žoviálností a patosem.
Wilson, ač autor třiceti knih, bohužel není Norman Davies ani Peter Englund, kteří dokážou minulost přetavit ve strhující příběh člověka a doby. Neformuluje s lehkostí a suverenitou, snaží se sice o dramatické střihy a zajímavé odbočky, ale ne vždy si vzpomene, kam se má zase vrátit.
Český překlad to příliš nevylepšil, zřejmě by stačila důslednější práce odpovědného redaktora: občas uteče shoda přísudku s podmětem, jindy zůstává otrocký převod ("všechny mé dopisy ... přišly ke zničení", "paměť vytváří vyprávěnky" aj.)
Přesto nelze Wilsonovi upřít velké ambice a šíři, která mu zřejmě vysloužila i širší nominaci na prestižní Man Bookerovu cenu. Pouští se do interpretací Nietzschovy a Schopenhauerovy filozofie, detailních rozborů Wagnerových oper a inspirací, snaží se objasnit kořeny nacismu, psychologickou víru ve spásu jménem Hitler.
K Winifred je celkově smířlivější než třeba autorka jejího životopisu Brigitte Hamannová, v několika scénách ji nechává Hitlerovi ostře ideologicky odporovat. Když si Hitler stěžuje na obsazování židovských umělců na festivalu, Winifred mu nevybíravě opáčí: "Víš, kdo zaplatil obnovení Bayreuthu? Židé a buzeranti."
Podobně nejednoznačně je líčen i Hitler. V některých chvílích je to hravý, laskavý strýc, hudbymilovný estét či démonický řečník, v další trapný a nejistý outsider. Wilson celkem trefně pojmenovává jeho úzkostné momenty, proměnu jeho masek, neschopnost chovat se přirozeně a nenuceně.
Teorii, že klíčem ke všem Hitlerovým komplexům a sexuálním neúspěchům byla jeho nekontrolovatelná plynatost, přenechme historikům. V paměti zůstanou spíše momentky, obrazy, detaily. Třeba scéna, jak si Hitler po vyčerpávajícím projevu přidává do vína kostku cukru či jak čte Winniiným dětem pohádku bratří Grimmů o rybáři a jeho ženě, která chce po kouzelné rybce vyplnit stále neskromnější přání.
Burácivým hlasem příběh přehrává tak výmluvně, až to vypadá, že oním Bohem na konci nechce být rybářka, ale Hitler. Z mnoha různých motivů, z nichž jen některým se dá stoprocentně věřit, však nakonec jeden převáží.
Výrazněji než avizovaný skandální vztah Winnie a Wolfa v knize působí Bayreuth, Wagnerovi jako zvláštní, až mytologický klan a především hudba, velkolepá, ohromující, (ne)vinná, zneužitelná – dojímající i posilující zločince, jakým byl Adolf Hitler. Ostatně z oper Richarda Wagnera si Wilson vypůjčil názvy všech kapitol – až po ten závěrečný Soumrak bohů.
A.N. WILSON: Milenci
Překlad Milan Dvořák
BB art, 360 stran, cena 249 korun
HODNOCENÍ MF DNES 60%
