Duchařské příběhy pro dospělé nejsou žádné pohádky o hodných strašidlech. Což ale neplatilo odjakživa. Koncem devatenáctého století měli autoři tendenci strašidelné příběhy romantizovat a odkazovat jimi někam ke gotice. Pak přišel M. R. James, odborník na staré spisy z univerzity v Cambridge, a z vlídných duchů udělal krvelačné příšery, které nic neodpouštějí a s gustem se mstí i po tisícileté hibernaci.
Autor dodnes kraluje svému žánru, právě v Jamesových prózách mají kořeny i dnešní zombíci. Nakladatelství Plus uzavírá vydání jeho souborného díla, první svazek vyšel vloni na podzim, druhý, nazvaný Výstrahy zvědavcům, je právě na pultech.
Autor nepopisuje hrůzy doslova, ale nechá čtenáře, aby si domyslel pointy, což umocňuje moment překvapení a děsu. Do textů navíc James vložil odkazy na skutečné události či zprávy z tehdejších novin, které se optikou jeho příšer náhle jeví v jiných souvislostech.
Pozor na staré knihy
Touhou M. R. Jamese prý bylo vyvolat ve čtenářích hluboké přesvědčení o tom, že když si nedají dobrý pozor, nadpřirozené síly ovládnou i náš svět. Autor ustanovil tři pravidla žánru, která jsou dodnes víceméně ctěna: děj se odehrává v historických kulisách starého města, často v klášteře, na univerzitě nebo v knihovně, protagonistou je akademik či učenec a nadpřirozené síly povolá ze záhrobí nalezení staré knihy či jiného starožitného předmětu, který oživí dávno zapomenutou bytost nebo energii. Přitom je však možné přidávat vlastní variace - třeba že duchy zemřelých zastaví dostatečně rozlehlá vodní hladina. Pokud si však nezjistí, kdy jede nejbližší loď.
První kniha strašidelného autora vyšla v roce 1904, obsahovala původně osm povídek. James trval na tom, že podobné příhody by se měly předčítat zejména o Vánocích, vycházel z původní tradice, při níž se právě na Štědrý večer lidé navzájem děsili hororovými vyprávěnkami. Poslední Jamesova duchařská povídka je z roku 1936, zůstaly po něm i nedokončené prózy, i ty jsou součástí právě vydaného svazku.
