Pohádky, kterými televizní stanice ke konci roku vždy zahltí své diváky, lidé chápou jako nedílnou součást Vánoc. A ani si neuvědomují, že pohádky mají často hluboký, mytický podtext, který ovlivňuje lidský život od jeho počátku až do konce. Podle typu pohádky, ke které se člověk v dětství přiklání, dokážou psychologové určit typ osobnosti a scénář životního příběhu. Transakční analýza, jak se nový psychologický směr nazývá, pomáhá rozeznat i druh problémů, se kterými se člověk bude ve svém životě potýkat. "Když si dítě vybere například Červenou karkulku, volí si tím zároveň určitý scénář, který se v nějaké podobě bude opakovat v jeho životě," tvrdí filozof a vysokoškolský učitel Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy Zdeněk Hofmann. "Dívka typu Popelka se bude v životě rozhodovat stylem - seď děvenko v koutě, najdou tě. Naproti tomu typ Chytrá horákyně půjde do života s rozhodnutím a vůlí zařídit si ho podle svého." Základními psychologickými typy jsou podle translokační psychologie Popelka, Šípková Růženka, Hloupý Honza, Jiřík, který umí mluvit řečí zvířat, a například Zlatovláska. "Když se děvčátko ztotožňuje se Zlatovláskou, nepůjde do života aktivně, ale bude čekat na prince, který si ji najde," upozorňuje Hofmannova manželka Jitka, psycholožka a vysokoškolská učitelka na stejném institutu. Podle ní je život každého individuální příběh, do kterého si člověk v průběhu dosazuje příběhy z okolí. "Příběhy pohádkových postav jsou prapůvodními vzory, které se v praktickém životě stále opakují," dodává Hofmannová. Sledování pohádek je ovšem rituál nejen dětí. Podléhají mu každé Vánoce i dospělí. A nikomu nevadí, že se na stejné pohádky dívá po několikáté za sebou. Co je na pohádkách tak přitahuje a proč je stejně nadšeně sledují dospělí jako děti? A proč zrovna o Vánocích? Psychologové to vysvětlují přirozenou touhou po příběhu, která je zakořeněná v každém člověku. "Dospělí se na pohádky dívají jinak než děti. Děti pohádkami vstupují do života, poznávají jej a učí se mu rozumět," vysvětluje Hofmannová. Proto je podle ní v prvních dětských pohádkách důležité zřetelné odlišení dobra a zla. "Pohádky jsou na začátku našeho života a pak nás provázejí neustále. Dospělí se k pohádkám vracejí jako lidé, kteří už si něčím prošli, a nacházejí v nich spoustu pravdy. Každý máme svůj příběh, ke kterému se celý život vracíme a dozráváme s ním. V každém období nahlíží dospělý člověk na pohádku jinak, ale stále vnímá rozdělení dobra a zla, jen se s průběhem dozrávání a moudření mění jeho interpretace," popisuje Hofmannová. Tvrdí, že dospělý svět je složitý a plný problémů a lidé mají rádi čisté příběhy, u kterých si odpočinou. "Když přijdu z komplikovaného světa, kde jsem se pohádala se šéfem a lidi mě podupali v tramvaji, ráda se podívám na pohádku, protože mě uklidní, že ještě existují nějaká pravidla." Člověk se rád vrací k prapůvodním příběhům, u kterých začínal jako dítě, a pokaždé je chápe jinak a více, protože je každým rokem o něco moudřejší a zkušenější. "Tím, že se na jednu a tu samou pohádku díváme každý rok, můžeme si uvědomit, kde jsme v pochopení našeho příběhu byli vloni. Povšimneme si něčeho dalšího, a čím je pohádka hlubší, tím spíše se na ni podíváme zase, abychom se porovnali a našli k ní další cestu," poznamenává Hofmann. Při sledování pohádek s dětmi se rodiče vracejí znovu na svůj začátek do dětství a uzavírají si tak jeden životní cyklus. "Nejdříve procházíme svou cestou sami a pomáhají nám rodiče. Ale když vedle nás vyrůstají děti, vzpomínáme si na to, jací jsme byli jako malí, jak jsme vnímali svět a jak jsme se od té doby změnili - to je velmi důležitá konfrontace," podotýká Hofmann. Podle něho člověk vnímá pohádky na nejvyšší úrovni jako prarodič, protože už cestu životem prošel dvakrát, jednou jako dítě, podruhé jako rodič. V tomto období se v člověku spojuje celý život se všemi jeho složitostmi.
Hloupý Honza - archetyp Čecha
Hloupý Honza je podle psychologů typickým Čechem. Je symbolem nenápadného člověka, který se umí prosadit, zapracovat na sobě a najít svou cestu. Většinou je nejmladší ze tří bratrů, nikdo od něho nic nečeká a všichni mu dávají za příklad sourozence. Honzova pohádková hloupost je symbolem pro zmoudření člověka na cestě životem. Není u něho důležitý rozum, protože intelektuální zdatnost ještě nezaručuje prožití šťastného a plného života. "Honza vlastně musí být vědomostmi nezatížený, protože si musí uchovat čistotu a schopnost intuice," doplňuje vysokoškolská učitelka a psycholožka Jitka Hofmannová. Honzovi starší bratři většinou symbolizují okleštěné, uzavřené osobnosti, které si k sobě nikoho nepustí. Nedají almužnu pocestnému, který se nakonec ukáže být kouzelným dědečkem, nebo udělají chybu a zkamení - a už se dál nevyvíjejí. Naproti tomu Honza daruje a pak je mu poskytnuto, pomůže a je mu pomoženo, nepropočítává dopředu, jestli se mu to vyplatí, ale jedná nezištně a s otevřeným srdcem. "Když jdete pokorně po cestě a jste citliví a vnímaví k lidem okolo, můžete se spoustě věcí naučit. Ale jestliže máte pocit, že jste už dobří a dokonalí a nic se nepotřebujete dozvídat, tak nedojdete. Jen vnímaví, přemýšliví, citliví a intuitivní lidé mají šanci dojít. Mohou zažít zklamání a utrpení, ale i to je nutné, protože ten, kdo si žádnou bolestí a smutkem neprošel, nemůže být citlivý vůči druhému," říká Hofmannová.
Mrazík - pohádka pohádek
Klasická ruská filmová pohádka Mrazík se stala nerozlučnou součástí každých Vánoc. Z mateřské země se na české televizní obrazovky dostala až po třinácti letech od svého vzniku a letos se vysílá už třiadvacátý rok. Takové popularity se Mrazíkovi nedostalo v žádné jiné zemi, dokonce ani v Rusku. "Mrazík nám byl šitý na míru," soudí psycholožka Jitka Hofmannová. "Je to nádherná, čistá archetypální pohádka, která má všechny atributy opravdického příběhu. Náprava hloupého Ivana, který je nejdřív zahlcený svou krásou, o kterou na své cestě přijde a zmoudří. V Mrazíkovi jsou dokonale vykresleny všechny role - hodná popelka Nastěnka, kterou trápí zlá macecha a nevlastní sestra Marfuša; pasivní slabý otec rodiny; kouzelný dědeček Hříbeček, který představuje nakloněnou štětěnu; zlá baba Jaga." Podle Hofmannové přitahuje Čechy na Mrazíkovi i bohatá nadílka nadsázky, která s humorem provází celou pohádku. Vysokoškolský profesor Zdeněk Hofmann dodává, že významnou roli hraje v oblíbenosti Mrazíka i poněkud ambivalentní vztah k tehdejšímu Sovětskému svazu, pro který byla typická určitá škodolibost vůči Rusům. "Faktem ale je, že Mrazíka milují i dnešní malé děti, které žádný komunismus nezažily, a nadšeně se na něj každé Vánoce dívají. V nesmírně zdařilých konturách dobra a zla se u Mrazíka odráží hloubka krásné a bolestné ruské duše. Ať chceme nebo ne, máme s Rusy něco společného," tvrdí Hofmann, podle něhož žádnou jinou cizojazyčnou pohádku neakceptovalo české obecenstvo s takovou radostí.
Perníková chaloupka - matriarchát
Jednu ze základních pohádek - Perníkovou chaloupku - označují psychologové za typicky matriarchální. Jde v ní o souboj tří žen - bohyň. Ženy jsou hybatelkami celého děje a muži jsou - oproti mnoha jiným pohádkám - zobrazováni jako pasivní a poslušní tvorové. "Trojitá bohyně je zde prezentována ženou-matkou, dívkouMařenkou a stařenou-čarodějnicí," vysvětluje psycholožka a vysokoškolská učitelka Institutu základů vzdělanosti Univerzity Karlovy Jitka Hofmannová. "Matka nejdříve navede otce, aby vyvedl děti do lesa - a tatínek pasivně jde a poslušně vykoná příkaz. V lese udělá Jeníček všechno, co mu Mařenka nařídí. Kdyby ji nenapadlo, aby Jeníček vylezl na strom, tak budou lesem bloudit donekonečna," popisuje Hofmannová. Její manžel, filozof a učitel Zdeněk Hofmann dodává: "Navíc ho Mařenka ještě utěšuje, protože Jeníček nezvládá psychické a fyzické napětí a pořád brečí." Podle Hofmannových je třetí princip stařeny v Perníkové chaloupce zastoupen čarodějnicí. Ta má navíc kanibalské sklony, neboť chce děti sníst. Souboj tří ženských archetypů vyhrává nakonec dívka Mařenka, na jejíž pokyn zapálí děti domeček z perníku - to je zároveň symbol pro prapůvodní zápalnou oběť bohům. "Na konci pohádky Jeníček s Mařenkou najednou snadno najdou cestu lesem, kterým dříve dlouho bloudili, protože během příběhu dozráli, prošli kus cesty a zmoudřeli," poznamenává Hofmann.
