Se svým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem zahrála program, který vlastně nijak nevybočoval. Byl pojat jako neokázalá pocta třem českým klasikům, z jejichž díla navíc zazněly skladby patřící k těm „nejklasičtějším“. Janáčkova balada Šumařovo dítě, Sukova Pohádka a druhá řada Dvořákových Slovanských tanců jistě nejsou dramaturgicky nic výjimečným.
Podání rovněž nevybočovalo, přirozeně v tom smyslu, že bylo dle očekávání výborné a „klasické“, z hlediska zvuku, detailů, souhry... Posluchači si mohli všimnout nového koncertního mistra Jiřího Vodičky, který skvěle zahrál sólové pasáže, včetně slavné melodie, jíž Suk vylíčil lásku Radúze a Mahuleny.
Takže vlastně normální koncert, ale právě na něm se ukázalo, jaké postavení by špičkové kulturní instituce měly zaujímat. Když Česká filharmonie otvírá novou sezonu, tak by to z principu měla být jedna z hlavních společenských událostí, podobně jako tomu je u srovnatelných orchestrů ve světě.
Ostatně v právě započaté 120. sezoně jsou připraveny koncerty, které už na papíře mají gloriolu „neobyčejnosti“. Hned příští týden vystoupí Magdalena Kožená, na dalších koncertech se objeví například dirigent Valerij Gergijev nebo houslistka Anne-Sophie Mutterová.
Česká filharmonie může těžit z Bělohlávkovy osobnosti, z ochoty hudebníků přijmout novou výzvu, z vylepšené ekonomické situace a z marketingové ofenzívy. Pokud něco kalí dojem, tak vědomí, že je to zatím jediná hudební instituce u nás, jíž se taková kombinace šťastných faktorů podařila.
