Sochař Otakar Švec se odhalení svého díla roku 1955 nedožil. Spáchal sebevraždu, stejně jako předtím jeho žena. Jejich dramatické dilema (pár představují Jakub Tolaš a Sylva Čmugrová) unese zhruba dvě třetiny nové opery skladatele Jiřího Kadeřábka na libreto režisérky Katariny Schmitt a dramaturga Lukáše Jiřičky. Úsečně, leč pádně je zasazené do budovatelských frází zpívaných „oživlými“ postavami z pomníku neboli „lidem“ (Eliška Gattringerová, Jan Mikušek, Josef Škarka) i civilně čtených citátů z dobového tisku (Jiří Štrébl).
Nápadem číslo dva je „otočení“ hlediště a scény. Diváci sedí na jevišti, hraje se před i mezi řadami sedadel, jež na Nové scéně mohou připomínat sjezdový sál anebo snad i kopec Letná, na jehož vrcholu trůní zahalená hlava Stalina, pod níž se na plátno promítají dobové dokumenty. „Tichý výbuch“, o nějž českoslovenští komunisté tolik usilovali roku 1962, kdy se po Chruščovově kritice Stalinova kultu osobnosti potřebovali monumentu nenápadně zbavit, jde ovšemže na divadle snadněji, stačí prostě hlavu zahalit kouřem a elektroakustickým duněním.
Ovšem právem očekávaný nápad číslo tři, něco jako divadelní pointa ve smyslu „Vyhodili jste mne do vzduchu, ale já jsem tu stále s vámi a mohu být nebezpečný“, kterou ostatně tvůrci sami avizovali, už se nekoná. Závěrečná část jako by ztratila nit. Objeví se sice přízraky minulosti, ale bůhvíproč připomínají indiánské šamany či lidi z doby kamenné, kteří se jen tak plouží prostorem a posedávají nad orchestřištěm. Napětí, které se do té doby dařilo udržet, najednou ochabne, do prázdna vyzní i závěrečný cynický citát z dob stalinismu „žádný člověk, žádný problém“.
Přitom právě tady je Kadeřábkova hudba nejpůsobivější. Jednak zní naživo a hlavně se zcela oprošťuje od snahy zohledňovat operní minulost, jak to činí v předchozí části, kdy z předtočeného zvukového podloží vyrůstají sólisty deklamované věty, často virtuózně stylizované, jakož i sbory. Autoři inscenace úmyslně chtěli zapojit do akce různé scénické a hudební jazyky. Lepší je držet se jednoho, ale zato ho náležitě rozvést.
