A stejně tak - bez jakékoli cenzury - korespondence spisovatele a politika Václava Havla (1936) a jaderného fyzika a zakladatele Nadace Charty 77 Františka Janoucha (1931) nyní vychází v bezmála šestisetstránkovém svazku. Nakladatelství Akropolis ji doplnilo komentářem historika Jiřího Suka, přílohami i fotografiemi.
Mladší generace, které si z normalizačního Československa vybaví často jen pověstnou frontu na banány, si tak mohou rozšířit pohled na (ne)možnosti, úsilí, rozmíšky i osobní oběti té doby. Havel podrýval socialismus "zevnitř", Janouch ze švédského "venku".
Hůř než na Měsíc
Formálně se korespondence rozpíná mezi lety 1978-2001, byť nejhustší je v šestiletí 1983-1988. Obsahuje i takové perličky, jako je Havlova korespondence se Samuelem Beckettem, kterou si český dramatik vystavil za sklo knihovny, nebo záznam telefonického rozhovoru z října 1989, kdy měl Havel na dosah Nobelovu cenu míru.
Přál si, aby mohl zmizet do hospůdky a cenu nedostal. Nedostal. Měsíc před sametovou revolucí se Janouchovi dušoval, že by nechtěl být profesionálním politikem. Byl. Dopisy přes hranice náročně putovaly diplomatickou poštou. Odesilatelé počítali s možností policejního zadržení zásilek, proto listy šifrovali a Havel je po přečtení ničil. Naopak Janouch si důsledně pořizoval kopie, které schraňoval ve svém stockholmském archivu a které nyní tvoří náplň knihy.
Komplikace s korespondencí Janouch vystihl v jednom z prvních dopisů: "Nesu velice těžce ony paradoxy poslední čtvrtiny dvacátého století, kdy v samotném středu Evropy je spojení mezi lidmi a přáteli podstatně těžší a horší než spojení řekněme s Měsícem, Marsem či dokonce panenskou Venuší."
Nejednoznačný příběh
Svazek na první pohled trochu odrazuje svou nahuštěností, je však překvapivě čtivý. Většinou se tu řeší praktické otázky technické pomoci, podpory disidentských projektů, překladu Havlových textů a jejich publikování v zahraničí či stanovy Nadace Charty 77, čemuž odpovídá i jazyk: spíše věcný než stylisticky okázalý.
Čtenáře však poznenáhlu vtahuje příběh českého exilu a disentu - i proto, že není jednoznačný. I známé tváře kultury a politiky se tu zaskví v nelichotivých rolích, i na "správné" straně bují naschvály, klepy, intriky a závist. Janouch v jednom dopise vyčítá českému prostředí sklon k panikářským náladám a šíření nezaručených informací, v jiném si stěžuje, že někteří disidenti bez uzardění pobírají sociální podpory z více fondů.
Právě rozdělování peněz z Nadace Charty 77 přivádělo nekompromisního organizátora Janoucha i důvěřivějšího Havla do trapných situací: "... proč ten dostal a já ne, nic nepřišlo, nešlo by to zaonačit..." Finančně velkorysý dramatik se nakonec neubrání povzdechu, že "vstoupilo jaksi ve známost, že jsem bohatej autor, a tak za mnou všichni chodí trochu jako do banky".
Nesporné je nesmírné nasazení obou aktérů, obětujících politice nemálo svých vědeckých a uměleckých záměrů. V poznámce ke světové premiéře své jednoaktovky Chyba (1983) Havel napsal, že leckdo si myslí, že je chyba být Čechem. "Já sám v tom vidím zvláštní úkol, který jsem pochopitelně sám nehledal, ale přijal jsem ho a přeji si ho splnit co nejlépe." Janouch tu tíhu ohodnotil stručnou glosou: "Za čto borolis, na to i naporolis." (Zač jsme bojovali, na to narážíme.)
A zač jsme bojovali?
Nelze si nevšimnout, že v době porevoluční začínají dopisy skomírat kvůli jednostrannosti - v zásadě jde o Janouchovy otázky, návrhy a poznámky, nezřídkakdy zklamané, polemické. Týkaly se například prezidentových obav z "pýchy novodobého rozumu", které jaderný fyzik považoval za neopodstatněné.
To je třeba na Janouchovi ocenit: ani v době Havlova prezidentství se mu do přízně nevtíral, připomínky formuloval stejně přímo jako před lety: "Znáš mě nějakej ten pátek a víš, že nejsem vyznavačem teatrálních gest. V dané situaci však nevidím žádný jiný způsob, jak autora absurdních her upozornit na absurdní, či spíše nedůstojné divadlo, které se mu odehrává v předpokojích jeho prezidentské kanceláře," psal Janouch v březnu 1994, znechucený obstrukcemi s pozváním na setkání s královnou Beatrix.
O to odvážnější je rozhodnutí obou mužů tisknout korespondenci tak, jak vznikla - bez vynechávek a úprav, včetně přiznání vlastních slabostí a přehmatů i doušek na adresu dosud žijících, které i po letech mohou leckde rozčeřit zlou krev.
