Loni v prosinci se Zabijáci stali nejúspěšnějším dánským filmem všech dob: tři čtvrtě milionu lidí nechalo v pokladnách 66 milionů v tamní měně. Navíc se prodali nejen v rámci Skandinávie, ale také do Německa, Maďarska, Francie či Polska; Česko se nyní stává jen další zastávkou vítězného tažení módních severských krimi.
„Olsenovky“ stavějí na osvědčené dvojici protipólů, zasmušilém detektivovi a jeho družném asistentovi, kteří mají na starost takzvané kriminalistické pomníčky: staré, nikdy neuzavřené kauzy. Minule řešili únos, nyní dostanou sekretářku coby posilu i světýlko týmu, zosobňující pár jedovatých vtipů v tradičně temné náladě města, kde crčí buďto déšť, nebo krev.
Patina opět účinkuje, ze zaprášených listin a starých nahrávek tísňové linky se pozvolna noří dvacet let starý případ vražd a znásilnění poblíž internátu pro vyvolené, z jehož chovanců vyrostla současná společenská smetánka s tučnými konty a dlouhými prsty. Kromě jedné členky drsné dorostenecké party, tehdy provokativní lolitky, již teď zběsile shání nejen policie.
Poctivě odvedený žánr krimi podrážejí dva prvky. Jednak už otravně opakovaný model bohatých zvrhlíků krytých vzájemnými mocenskými vazbami, jednak způsob vyprávění, který ve skocích do minulosti tehdejší násilné události zobrazuje téměř doslovně, takže sám sobě ubírá na síle napětí, natož na překvapení.
Detektivka, která odkryje karty příliš brzy, ztrácí polovinu kouzla. Pak už může čarovat jenom s přízračnou atmosférou či s inscenačními ozdůbkami od nevinných hororových „lekaček“ po naprosto brutální výjevy – například těhotné ženy riskují jednu velice nepříjemnou scénu.
Jako Bolero
A s herci, samozřejmě. Nikolaj Lie Kaas a Fares Fares si v kriminalistickém tandemu vypěstovali přirozenou „parťáckou“ důvěrnost, typ chlapského srozumění na dotek, ne nepodobný třeba kolegům ze seriálu Kobra 11.
Dámskými královnami snímku se staly herecká debutantka před kamerou Johanne Louise Schmidtová, která se v roli jízlivé sekretářky objeví i v chystaném třetím dílu olsenovské série, ale hlavně Sarah-Sofie Boussnina, která dovede spojit dráždivou smyslnost hrátek dospívání s takřka zraňující odpudivostí.
Její zpovykaná hrdinka se baví tím, že jiné znejisťuje, vydírá, děsí, mučí, a herečka se v roli pohybuje s lehkostí, která jí vynesla nominaci na dánskou výroční cenu.
Mikrosvět Zabijáků obsahuje i jiné obvyklé přísady žánru, sociální rozpětí počínaje loveckými radovánkami horních deseti tisíc a konče pouliční komunitou vyděděnců, bezdomovců, narkomanů a prostitutek, v níž se nepohodlná svědkyně může skrývat – a kamera vyrábět bizarní obrazy.
Ovšem jako celek se film nijak nevymyká solidnímu standardu, hlavně se však jako vejce vejci podobá celé slavné severské vlně, která pomalu přerůstá v manýru. Člověk se přistihne, že zatouží po změně, třeba po karibském zločinu, kde by mrazivou šedou oblohu vystřídalo slunečné dusno.
Nicméně pro českého diváka mají Zabijáci jednu zajímavost navíc. Případ, který tu Dánové vyšetřují, obsahuje styčné body se skutečnou kauzou, již ztvárnil F. A. Brabec v dramatu Bolero. Také v něm studentská recese přerostla ve zvrácenou krutost až za hranici, odkud již nebylo návratu. Ani v dospělosti. Pouze po stránce řemesla a také v dávkách nechutnosti pořád ještě vedou Zabijáci.
