Měl jste v profesi osobního fotografa hlavy státu nějaký vzor, někoho, komu třeba vyšla knížka o jiné významné osobnosti?
Neměl. Bylo mi šestadvacet, když jsem Václava Havla začal fotit. Uvědomíme-li si tehdejší dobu, tedy že se psal hektický rok 1990 a že do roku 1989 byly možnosti cokoli "vidět" naprosto minimální, je jasné, že jsem moc takových příležitostí neměl. Informační dálnice v komunistickém Československu končily před Aší. Znal jsem jen několik fotografií JFK z jakési publikace z knihovny na pražské FAMU, kde jsem fotografii studoval necelé dva roky. Ale v době, kdy jsem do té školy chodil, jsem netušil, že Václav Havel bude prezident a že ho budu fotit...
Jakých chyb jste se z dnešního hlediska dopouštěl, zejména v úplném počátku? Jednak protokolárních, jednak fotografických, reportérských?
O protokolárních prohřešcích jako takových je těžké mluvit, protože já jsem nikdy nechtěl být svázán protokolem. Chtěl jsem fotit zblízka, a ne teleobjektivy. To znamená do jisté míry v řadě případů nedodržovat protokol. Většinou záleželo na zemi a prostředí, kde jsme byli, a na obecných "mravech", které tam vládly. Jiné to bylo v císařském paláci v Tokiu a jiné v Bílém domě ve Washingtonu. A jiné to bylo doma. Myslím, že ze začátku nás vnímali jako exoty z jakési provincie Evropy, a tím pádem mě částečně tolerovali. Nesmíte zapomenout, že se všichni učili za pochodu a oblékali z konfekce, která tu byla. Jistou výjimkou byl kancléř Karel Schwarzenberg. Že jsem převrhl víno při státní večeři u francouzského prezidenta a skoro ho zlil nebo se "natáhl" před anglickou královnou, která ani nemrkla okem, to se tak někdy stalo...
A ty fotografické chyby?
Bylo jich několik a ještě dnes je mi z toho všelijak. Asi nejvíc lituji zničených negativů, které byly špatně vyvolány a na nichž byly dobré fotografie zásadního charakteru. To mě bolí dodnes. Cítil jsem také značné omezení technikou a materiálem. Celý první rok jsem pracoval svými kamerami a na svůj materiál různých značek, často nevalné technické kvality. Na druhou stranu moje asi nejznámější fotografie prezidenta ve vlně v Portugalsku byla pořízena na hodně špatný materiál, a přesto to není rozhodující pro její obsah a sdělení. Ale v určitých případech jste bezbranný, protože prostě nemáte nástroje, které potřebujete. Při mé první návštěvě USA jsem si běžel koupit blesk do nejbližšího obchodu poblíž Bílého domu, před setkáním Václava Havla s Georgem Bushem. Pravdou je, že je na co vzpomínat...
Na nejedné z těch fotek vnímám určitou prezidentovu osamělost uvnitř všech těch davů a slavností. Byl to váš autorský úmysl?
Cítíte-li to z té fotografie, jsem rád a asi to tak bude. Myslím, že krize identity je problémem mnoha lidí. Pravděpodobně každý z nás se někdy potýká s otázkou, či myšlenkou "kudy kam" a "zda vůbec" a "proč vlastně". Když fotím lidi, pozoruji často jejich "osamělost v davu". V případě "mocných" je jistý druh izolace nevyhnutelný kvůli způsobu života a prostředí, ve kterém žije. Dnes jsem přesvědčený, že by se to dotklo každého, kdo by v této roli působil.
Kdy podle vás nastal na Hradě, kolem Havla i přímo u prezidenta vizuální zlom, který pro vás jako fotografa začal scenérie příliš upravovat a učinil je až příliš fotogenickými, ale tím vlastně hůře fotografovatelnými? Tedy má-li dokumentarista nějaké autorské ambice...
Myslím, že od roku 1993, kdy se stal českým prezidentem a do kanceláře přišla úplně nová garnitura lidí. A taky u pana prezidenta nastala v mnoha ohledech změna v pojetí a přístupu k úřadu a asi i k životu jako takovému. Ale co si myslím já, neznamená, že to tak je. Musel byste se ptát i těch fotografů, kteří ho fotili po mně a kteří by měli možnost srovnání.
Luboš Dobrovský kdysi po vás coby kancléř chtěl negativy, které jste kdy na Pražském hradě nafotil. Uchoval jste si všechno? Anebo se něco přece jen dostalo do nějakých úředních sejfů?
Luboš Dobrovský se projevil, mírně řečeno, jako typický byrokrat a zachoval se neprofesionálně. Poté, co nastoupil na místo vedoucího kanceláře prezidenta, mi chtěl zkonfiskovat práci za období tří let. Netušil nic o souvislostech, o původních dohodách, o práci fotografa a konečně ani o projektu, na kterém jsem do té doby pracoval. Možná měl potřebu si něco dokázat, avšak metody, které použil, byly nechutné - vypůjčené z dob minulých. Nehledě na fakt, že autorský zákon hovoří jasně ve prospěch autora-fotografa. Nakonec to pro mě dopadlo dobře.
Občas ještě fotografujete pro prezidentskou kancelář. Dá se při všech těch omezeních, co jich takový standardizovaný úřad zavedl, ještě vytvořit dobrá fotka?
Z toho mála, kdy pro Kancelář prezidenta republiky nyní pracuji, mohu usoudit, že podmínky jsou opravdu jiné, v duchu vaší otázky pro fotografa méně příznivé. Přesto se "slušná" fotka občas podaří. Jako vždy je to otázka štěstí, konstelace, trpělivosti a vnímání. K omezením snad lze říci, že se člověk často omezuje sám a někdy je omezen z vnějšku. Přirozeně, nejvíc asi záleží na vztahu mezi fotografem a fotografovaným. A na manželkách.
Kolik procent z nákladu vaší knížky se prodá v zahraničí a kolik doma?
Na to jsem sám zvědavý. Podle informací, které mám zatím k dispozici, to je na dobré cestě. Náklad není nijak veliký, ale zájem předčil mé očekávání.
A proč jste u havlovské monografie volil kapesní formát?
Protože žiji v zemi, kde je krátká paměť chronicky obecným jevem. Havel se již v roce 1997, kdy jsem knihu chtěl vydat, příliš "nenosil". Požádal jsem tenkrát o podporu řadu různých subjektů, abych monografii mohl připravit ve velkém formátu, což je finančně velmi náročné. Firma, která mi hlavní příspěvek přislíbila a smluvně potvrdila, se nakonec rozhodla na základě jakéhosi projevu pana prezidenta od projektu odstoupit. Menší sponzoři chtěli garance toho velkého, a tím pádem jsem byl zase na začátku... Takže ve finále je formát menší, nicméně myslím, že moc pěkně vytištěný. A peníze na vydání byly jednak mé, jednak z rakouské nadace Kultur Kontakt Austria, a protože fotografuji leicami, získal jsem podporu i této firmy. A zapomenout nesmím na to, že na Moravě mi na tisk přispěla firma SME. Zkrátka mohl jsem volit mezi menší publikací a žádnou. Vybral jsem si.
Neměl. Bylo mi šestadvacet, když jsem Václava Havla začal fotit. Uvědomíme-li si tehdejší dobu, tedy že se psal hektický rok 1990 a že do roku 1989 byly možnosti cokoli "vidět" naprosto minimální, je jasné, že jsem moc takových příležitostí neměl. Informační dálnice v komunistickém Československu končily před Aší. Znal jsem jen několik fotografií JFK z jakési publikace z knihovny na pražské FAMU, kde jsem fotografii studoval necelé dva roky. Ale v době, kdy jsem do té školy chodil, jsem netušil, že Václav Havel bude prezident a že ho budu fotit...
Jakých chyb jste se z dnešního hlediska dopouštěl, zejména v úplném počátku? Jednak protokolárních, jednak fotografických, reportérských?
O protokolárních prohřešcích jako takových je těžké mluvit, protože já jsem nikdy nechtěl být svázán protokolem. Chtěl jsem fotit zblízka, a ne teleobjektivy. To znamená do jisté míry v řadě případů nedodržovat protokol. Většinou záleželo na zemi a prostředí, kde jsme byli, a na obecných "mravech", které tam vládly. Jiné to bylo v císařském paláci v Tokiu a jiné v Bílém domě ve Washingtonu. A jiné to bylo doma. Myslím, že ze začátku nás vnímali jako exoty z jakési provincie Evropy, a tím pádem mě částečně tolerovali. Nesmíte zapomenout, že se všichni učili za pochodu a oblékali z konfekce, která tu byla. Jistou výjimkou byl kancléř Karel Schwarzenberg. Že jsem převrhl víno při státní večeři u francouzského prezidenta a skoro ho zlil nebo se "natáhl" před anglickou královnou, která ani nemrkla okem, to se tak někdy stalo...
A ty fotografické chyby?
Bylo jich několik a ještě dnes je mi z toho všelijak. Asi nejvíc lituji zničených negativů, které byly špatně vyvolány a na nichž byly dobré fotografie zásadního charakteru. To mě bolí dodnes. Cítil jsem také značné omezení technikou a materiálem. Celý první rok jsem pracoval svými kamerami a na svůj materiál různých značek, často nevalné technické kvality. Na druhou stranu moje asi nejznámější fotografie prezidenta ve vlně v Portugalsku byla pořízena na hodně špatný materiál, a přesto to není rozhodující pro její obsah a sdělení. Ale v určitých případech jste bezbranný, protože prostě nemáte nástroje, které potřebujete. Při mé první návštěvě USA jsem si běžel koupit blesk do nejbližšího obchodu poblíž Bílého domu, před setkáním Václava Havla s Georgem Bushem. Pravdou je, že je na co vzpomínat...
Na nejedné z těch fotek vnímám určitou prezidentovu osamělost uvnitř všech těch davů a slavností. Byl to váš autorský úmysl?
Cítíte-li to z té fotografie, jsem rád a asi to tak bude. Myslím, že krize identity je problémem mnoha lidí. Pravděpodobně každý z nás se někdy potýká s otázkou, či myšlenkou "kudy kam" a "zda vůbec" a "proč vlastně". Když fotím lidi, pozoruji často jejich "osamělost v davu". V případě "mocných" je jistý druh izolace nevyhnutelný kvůli způsobu života a prostředí, ve kterém žije. Dnes jsem přesvědčený, že by se to dotklo každého, kdo by v této roli působil.
Kdy podle vás nastal na Hradě, kolem Havla i přímo u prezidenta vizuální zlom, který pro vás jako fotografa začal scenérie příliš upravovat a učinil je až příliš fotogenickými, ale tím vlastně hůře fotografovatelnými? Tedy má-li dokumentarista nějaké autorské ambice...
Myslím, že od roku 1993, kdy se stal českým prezidentem a do kanceláře přišla úplně nová garnitura lidí. A taky u pana prezidenta nastala v mnoha ohledech změna v pojetí a přístupu k úřadu a asi i k životu jako takovému. Ale co si myslím já, neznamená, že to tak je. Musel byste se ptát i těch fotografů, kteří ho fotili po mně a kteří by měli možnost srovnání.
Luboš Dobrovský kdysi po vás coby kancléř chtěl negativy, které jste kdy na Pražském hradě nafotil. Uchoval jste si všechno? Anebo se něco přece jen dostalo do nějakých úředních sejfů?
Luboš Dobrovský se projevil, mírně řečeno, jako typický byrokrat a zachoval se neprofesionálně. Poté, co nastoupil na místo vedoucího kanceláře prezidenta, mi chtěl zkonfiskovat práci za období tří let. Netušil nic o souvislostech, o původních dohodách, o práci fotografa a konečně ani o projektu, na kterém jsem do té doby pracoval. Možná měl potřebu si něco dokázat, avšak metody, které použil, byly nechutné - vypůjčené z dob minulých. Nehledě na fakt, že autorský zákon hovoří jasně ve prospěch autora-fotografa. Nakonec to pro mě dopadlo dobře.
Občas ještě fotografujete pro prezidentskou kancelář. Dá se při všech těch omezeních, co jich takový standardizovaný úřad zavedl, ještě vytvořit dobrá fotka?
Z toho mála, kdy pro Kancelář prezidenta republiky nyní pracuji, mohu usoudit, že podmínky jsou opravdu jiné, v duchu vaší otázky pro fotografa méně příznivé. Přesto se "slušná" fotka občas podaří. Jako vždy je to otázka štěstí, konstelace, trpělivosti a vnímání. K omezením snad lze říci, že se člověk často omezuje sám a někdy je omezen z vnějšku. Přirozeně, nejvíc asi záleží na vztahu mezi fotografem a fotografovaným. A na manželkách.
Kolik procent z nákladu vaší knížky se prodá v zahraničí a kolik doma?
Na to jsem sám zvědavý. Podle informací, které mám zatím k dispozici, to je na dobré cestě. Náklad není nijak veliký, ale zájem předčil mé očekávání.
A proč jste u havlovské monografie volil kapesní formát?
Protože žiji v zemi, kde je krátká paměť chronicky obecným jevem. Havel se již v roce 1997, kdy jsem knihu chtěl vydat, příliš "nenosil". Požádal jsem tenkrát o podporu řadu různých subjektů, abych monografii mohl připravit ve velkém formátu, což je finančně velmi náročné. Firma, která mi hlavní příspěvek přislíbila a smluvně potvrdila, se nakonec rozhodla na základě jakéhosi projevu pana prezidenta od projektu odstoupit. Menší sponzoři chtěli garance toho velkého, a tím pádem jsem byl zase na začátku... Takže ve finále je formát menší, nicméně myslím, že moc pěkně vytištěný. A peníze na vydání byly jednak mé, jednak z rakouské nadace Kultur Kontakt Austria, a protože fotografuji leicami, získal jsem podporu i této firmy. A zapomenout nesmím na to, že na Moravě mi na tisk přispěla firma SME. Zkrátka mohl jsem volit mezi menší publikací a žádnou. Vybral jsem si.
|
Další ukázky z knihy nazvané Václav Havel - Tomki Němec, Photographs, k níž úvod napsal Jacques Rupnik, si lze prohlédnout na www.tomkin.cz nebo na www.volny.cz/havelbook. |
 Václav Havel na zámku Slavkov, 28. října 1990. |
 Olga Havlová na Hrádečku v Podkrkonoší, jaro 1990. |
 Návštěva rockového festivalu v Trutnově, srpen 1990. |
 Odpočinek na Pražském hradě. Prezident a jeho dávný přítel - spisovatel a překladatel Zdeněk Urbánek, 29. srpna 1991. |
