Svou pozornost soustředil na portrét (v galerii jich visí téměř čtyřicet), od kterého není k divadelní režii až tak daleko. Dokázal zinscenovat obrazy, nad nimiž můžeme jen litovat, že podobně disponovaných portrétistů chodí po světě tak málo. Na fotografiích totiž nejvíce udivuje lehkost, s jakou Ropp dokázal zpracovat i témata, která svou podstatou svádí ke škrobené strnulosti. Je to právě ta nenucená hravost v tvorbě, o níž si může Roppův přítel Tono Stano - který výstavu zprostředkoval - nechat zdát.
Ropp pracuje s těly modelů jako se surovinou, která se až díky jeho zásahům mění v atraktivní vizuální materiál. Objekty umísťuje do tmy a při dlouhých expozicích detailním nasvěcováním nechává ze šera vystupovat jen některé jejich části, například tvář či ruce... Hrůzná, až hororová atmosféra takových portrétů není pokažena násilnou podbízivostí. Obličeje i postavy jsou zdeformované hloubkou ostrosti a někdy i pomocí zrcadel, kvůli dlouhým časům jsou navíc těla lehce rozmazaná, to když model nevydržel před otevřenou závěrkou celou dobu bez hnutí. Chmurné vize jsou tedy pod jakýmsi závojem, který vše zakrývá, avšak zároveň je průhledný, takže se skrze něj dají tajemné jevy pozorovat.
Výsledkem je svůdný pocit, že bránu tajemna - výstava se jmenuje Pod kůží - dokáže divák snadno překonat, aniž se sám vydává nebezpečí všanc. A strach je tady skutečně namístě. Je zde bizarní muž s "krkavčí" tváří v ženských šatech nebo třeba dívka s helmou a dravým ptákem v náručí. Takové rekvizity ovšem nejsou pro Roppa úplně typické - noční můry dokáže vytvořit i bez nich. Asi nejvíc děsivý je záběr děvčátka na vrcholu schodiště, kde z temného prostoru září pouze jeho světlý obličej.
Děti mají v autorových kompozicích poněkud odlišnou roli, než na jakou jsme zvyklí. Jsou tu v podobě sužovaných tvorů, kterými stále cosi smýká, které neustále cosi deformuje. Například chlapec na pohovce má hlavu ostrou pouze v pozici, ke které ho přinutily rozmazané ruce v pozadí. Ropp se nezastavuje ani před kánonem zakazujícím zasahovat do dětské nevinnosti a odhaluje jejich intimitu. Nesklouzává přitom k vulgaritě; sexualita se tu ukazuje jako nepopiratelná součást lidské manipulace. Podobně ji najdeme kupříkladu v raných pracích Cindy Shermanové. U Roppových černobílých snímků potěší rovněž absence okázalé exhibice. Nahá těla se proplétají mezi sebou, obličeje křičí děsem - přesto ty fotografie vypadají neobvykle přirozeně.
William Ropp: Pod kůží. Pražský dům fotografie, Haštalská 1, Praha 1. Výstava trvá do 17. září.
Ropp pracuje s těly modelů jako se surovinou, která se až díky jeho zásahům mění v atraktivní vizuální materiál. Objekty umísťuje do tmy a při dlouhých expozicích detailním nasvěcováním nechává ze šera vystupovat jen některé jejich části, například tvář či ruce... Hrůzná, až hororová atmosféra takových portrétů není pokažena násilnou podbízivostí. Obličeje i postavy jsou zdeformované hloubkou ostrosti a někdy i pomocí zrcadel, kvůli dlouhým časům jsou navíc těla lehce rozmazaná, to když model nevydržel před otevřenou závěrkou celou dobu bez hnutí. Chmurné vize jsou tedy pod jakýmsi závojem, který vše zakrývá, avšak zároveň je průhledný, takže se skrze něj dají tajemné jevy pozorovat.
Výsledkem je svůdný pocit, že bránu tajemna - výstava se jmenuje Pod kůží - dokáže divák snadno překonat, aniž se sám vydává nebezpečí všanc. A strach je tady skutečně namístě. Je zde bizarní muž s "krkavčí" tváří v ženských šatech nebo třeba dívka s helmou a dravým ptákem v náručí. Takové rekvizity ovšem nejsou pro Roppa úplně typické - noční můry dokáže vytvořit i bez nich. Asi nejvíc děsivý je záběr děvčátka na vrcholu schodiště, kde z temného prostoru září pouze jeho světlý obličej.
Děti mají v autorových kompozicích poněkud odlišnou roli, než na jakou jsme zvyklí. Jsou tu v podobě sužovaných tvorů, kterými stále cosi smýká, které neustále cosi deformuje. Například chlapec na pohovce má hlavu ostrou pouze v pozici, ke které ho přinutily rozmazané ruce v pozadí. Ropp se nezastavuje ani před kánonem zakazujícím zasahovat do dětské nevinnosti a odhaluje jejich intimitu. Nesklouzává přitom k vulgaritě; sexualita se tu ukazuje jako nepopiratelná součást lidské manipulace. Podobně ji najdeme kupříkladu v raných pracích Cindy Shermanové. U Roppových černobílých snímků potěší rovněž absence okázalé exhibice. Nahá těla se proplétají mezi sebou, obličeje křičí děsem - přesto ty fotografie vypadají neobvykle přirozeně.
William Ropp: Pod kůží. Pražský dům fotografie, Haštalská 1, Praha 1. Výstava trvá do 17. září.
 Bez názvu, 1994. |
 Snímek z výstavy Pod kůží francouzského fotografa Williama Roppa. |
