A to bez jakýchkoliv manýr. V soukromí je totiž Cullum nanejvýš milý, sympatický a normální kluk - což u muzikantů pod třicet let se dvěma miliony prodaných desek nebývá zrovna častým úkazem.
V České republice hrajete poprvé, spousta z nás ale viděla záznam vašeho koncertu z Blenheim Palace. Ten jste začal tím, že jste si stoupl před deset tisíc lidí a začal jim pár minut zpívat bez doprovodu nástrojů. Tak by mě zajímalo, kdy jste byl na pódiu naposledy nervózní?
Nervy se naučíte ovládat, čím víc hrajete, ale popravdě řečeno jsem zpočátku vždy nervózní. Když přijdu na pódium, snažím si totiž vsugerovat, že je to můj vůbec první koncert a že do něj musím dát všechno - a ještě přitom nějak zhodnotit to, že jsem podobných vystoupení udělal stovky. A zdaleka ne všechny se povedly. Ale i když víte, že ten večer vám to úplně nesedlo, pořád je třeba tomu dát nějakou úroveň, vždyť lidé si na vás kupují lístky po celém světě.
No právě. Jen za posledních pár týdnů jste stihl odehrát Glastonbury, věhlasné jazzové festivaly v Montreux i Montrealu, slavnou Carnegie Hall... Odškrtáváte si ještě místa, kde byste rád vystoupil?
Třeba právě o koncert tady v Čechách jsem usiloval dost dlouho. Mám spoustu přátel, kteří sem přijeli, jeden můj známý žil tři roky v Praze - a tahle země je vážně zajímavá, jste tak blízko Anglii, a přesto je to úplně jiné.
Pokud jsem správně pochopil, vy jste hudební samouk, že?
Ano, když nepočítáte pár lekcí piana, na které jsem se ale nikdy nenaučil správně hrát. A ještě předtím jsme s bratrem Benem hráli na kytaru, to mě bavilo jenom blues. Existuje taková nahrávka, kde je mi devět a hraju opravdu mizerné blues na rozladěnou španělku.. na piano jsem se učil hrát podle sluchu, ne z not, vždyť je skoro neumím.
Žertujete? Ve vašem hraní slyším spoustu vlivů, které muzikant přece bez potřebného vzdělání nemá šanci zvládnout.
Ne? Koho myslíte?
Třeba na desce Catching Tales máte jedno sólo jako vystřižené od švédského pianisty Esbjörna Svenssona z tria E.S.T. Však také když vloni zemřel, napsal jste o něm do novin docela erudovaný článek...
To je pravda, od Svenssona se můžete hodně naučit. Ale neposlouchal jsem jenom jeho: hodně mi daly desky Herbieho Hancocka nebo písničkáře Bena Foldse, abych zůstal u pianistů. Jenže já jsem hudební konzument, utrácím všechny peníze za desky a lístky na koncerty, kdykoliv mám chvilku volna, nechávám stovky dolarů za stahování empétrojek... A takhle trávím celý život. Pořád poslouchám hudbu.
Spousta jazzových muzikantů má strach z toho, aby se někým příliš neovlivnili. A celé týdny před nahráváním vlastní desky si třeba nic nepustí. Je tohle i váš případ?
Když mám jít do studia, také se poslech snažím trochu utlumit... Ale já nejsem ten typ, co by dlouho vydržel bez hudby. Naopak je pro mě důležité sbírat inspiraci na každém kroku. I když uprostřed natáčení si přirozeně nebudu pouštět novou desku od Rihanny. Tohle není čistě hudební věc: když píšete knihu, taky přitom nebude zrovna číst to, co právě vydal Paul Auster.
Vaše koncerty ale nejsou jenom hudba, velkým dílem jde také o show. Po pianech skákal už písničkář Charles Aznavour - ale vám by mohl být geograficky bližší třeba vzor britského baviče Lese Dawsona.
(smích) To je pecka. Jo, vždyť já na komediálních pořadech Lese Dawsona vyrůstal.
Co vás na něm bavilo?
Předně nás vždycky rozesmál, když jsme na něj s dědou koukali. Ale spíš si z něj beru jedno ponaučení: abyste mohl hrát falešně a mlátit do piana, musíte předtím taky umět pořádně zahrát. Líbí se mi, že u piana blbnul, i když na něj vážně uměl hrát. Nebo ještě jinak: je fajn být tak dobrý, že si můžete dovolit hrát špatně.
Spisovatele Paula Austera jste nezmínil náhodou, však jste také studoval literaturu - a spolu s ní i film. S tím jste poprvé přišel do kontaktu, když jste psal písničku do druhého Deníku Bridget Jonesové?
Z toho znají všichni jen písničku Everlasting Love, na kterou zase tak pyšný nejsem. Udělali z toho hit, ale skládal jsem ho pod tlakem a v časovém presu. Vedle toho jsem pro Bridget Jonesovou udělal tři další píšničky, na kterých jsem si dal vážně záležet, a oni z toho pak nic nepoužili.
Skládá se vám pro film jinak?
Určitě. Třeba můj brácha Ben, který mi napsal spoustu písniček, si dovede jen tak sednout do křesla a říct: tak a teď něco složím. Mně tohle trvá dva týdny, potřebuju mít nějaký zárodek nápadu, nebo alespoň jeho jádro. Kdežto u filmu vám tohle dají - a na základě toho musíte pracovat.
Jako student filmu jste asi byl patřičně nadšený, když vás Clint Eastwood oslovil, abyste mu složil titulní píseň k filmu Gran Torino...
Že se ptáte! Jsem totiž - asi jako každý člověk na téhle planetě - oddaný fanoušek všeho, co Clint Eastwood udělal. Mimochodem, doufám, že se u vás filmu dařilo.
Eastwooda všichni známe jako fantastického herce a výtečného režiséra, tak se zeptám - je to také dobrý pianista?
Tak bych to úplně neřekl, ale rozhodně je hodně muzikalní. Clint na jazzu vyrůstal a když dneska dělá film, ví přesně, jakou hudbu chce, slyší ji v hlavě a hlavně ji dovede přenést na piano - to je pro mě mnohem důležitější než to, jestli dovede hrát jako virtuoz. Ale párkrát jsme si spolu zahráli. Když mu zahrajete podklad, vystřihne opravdu pěknou bluesovou dvanáctku.
Už před lety jste mluvil o tom, že byste svoji muziku chtěl nějak přenést do literatury nebo filmu. Čili tím je tohle přání splněno?
Rozhodně bych ve filmu nechtěl hrát, ale o tomhle se mi nikdy ani nesnilo. A navíc Eastwood mi do toho nemluvil, dal mi úplnou svobodu, já mu natočil písničku a on na ní nezměnil jedinou věc.
Abych se vrátil zase k muzice - vy jste fanoušek pianisty Brada Mehldaua, že?
Miluju Brada!
Pak asi víc než kdo jiný rozumíte tomu, co mu ortodoxní jazzoví fanoušci často vytýkají - že kombinuje popovou hudbu s jazzovou hrou. Děláte přece svým způsobem totéž.
Tohle je překvapivě velký problém a vůbec nerozumím tomu, proč. Z nějakého důvodu dnes spousta lidí uvažuje jako v padesátých letech a mají pocit, že když hrajete standardy, nemůžete do toho míchat Hendrixe. Je mi jich skoro až líto. A funguje to oběma směry: třeba Mehldau má na svém posledním albu, tedy jazzové desce hrané jazzovým triem, cover skladby Wonderwall od Oasis. A pak slyšíte fanoušky Oasis, jak nadávají - co to s tím ten jazzový muzikant proboha dělá? Proč na to sahá? Ale na tom nesejde. Nikdo, kdo má uši a srdce, přece nemůže nadávat na to, jak Mehldau hraje Oasis nebo Radiohead... Všimněte si, jak jsem se v odpovědi vyhnul svojí vlastní hudbě (smích).
Jak se vám pracuje se slavným producentem Stewartem Levinem? Co vám třeba navrhuje? Nebo od čeho vás naopak odrazuje?
My spolu tímhle způsobem ani nepracujeme. Stewart nedělá žádná přelomová rozhodnutí, ale i když mlčí, cítíte, že ho máte ve studiu, což je hrozně důležité. Kdykoliv natáčím, jsem totiž fakt nervózní: studio je plné muzikantů, kteří přišli jen kvůli mě, techniků a lidí za pulty, každá minuta stojí strašlivé peníze... A do toho přijde tenhle starší chlapík, usměje se a řekne: mají se všichni dobře? Už chcete hrát, nebo si ještě chvilku budeme povídat? To je hrozně důležité. Už jen pro tu náladu.
Levine produkoval vaše dvě poslední desky - spolupracoval jste s ním i na albu The Pursuit, které vydáte na podzim?
Ne, chtěl jsem to tentokrát zkusit jinak. Stejně jako jsem mezi alby Twentysomething a Catching Tales trochu obměnil kapelu, teď jsem zkusil udělat desku bez Levina, aby to zase znělo trochu jinak.
O tomhle nadcházejícím albu jste řekl, že bude znít "víc jako ze současnosti". Máte pocit, že vaše předchozí desky takové nebyly?
Možná úplně ne. Stejně mam ze svých alb pořád nejradši Pointless Nostalgic, které jsem udělal ještě předtím, než mě lidi po světě začali znát. Ale snad je na co se těšit, album jsme natočili analogově a čistě akusticky, s minimem doprovodných vokálů a efektů.
Když jste zmínil vaší smlouvu s Universalem, na eBayi se za docela vysoké částky draží vaše stará triová nahrávka, kterou jste si zaplatil v nákladu pěti set kusů. To mi neříkejte, že za vámi někdo z Universalu nepřišel a neřekl: vydejme ji znovu, určitě by se teď dobře prodávala?
To si můžou zkusit, ale já jim to nedovolím! (smích) O nic nejde, moji nejbližší fanoušci už si ji stejně dávno opatřili. A kdyby někdo opravdu chtěl, mám pod postelí schovaných dvacet posledních kopií.
A poslední otázka - budete dnes hrát Thriller, jak jste to udělal nedávno v Glastonbury?
Myslíte, že bych měl?
No, je to poslední příležitost. Za týden už na to bude příliš pozdě...
Dobrá, platí!
A to se také stalo: uprostřed divoké improvizace, během které Cullum jako předtím ve stanu mlátil o stěny piana, začal skutečně zpívat Jacksonův proslulý hit. Překvapivě jsem ale od diváků nezaregistroval nadšené výkřiky nebo pískot - zřejmě už se krále popu totiž všichni definitivně přejedli. Nakonec to lze vidět i symbolicky. Protože nač truchlit, když je dnešní popová hudba tak kvalitní jako u Jamieho Culluma?
