Steve Howe (vlevo) a Chris Squire z kapely Yes

Steve Howe (vlevo) a Chris Squire z kapely Yes | foto: Echo Promotion

Musíme pořád vpřed, říká před koncertem kytarista legendární kapely Yes

  • 4
Jedna ze skutečných rockových legend, britská kapela Yes, zahraje v rámci aktuálního turné 30. května v pražském Kongresovém centru, kde za sebou zazní tři celá alba z jejího nejplodnějšího období. Proč se rozhodli objíždět svět s netradičně postaveným programem, vysvětluje kytarista Steve Howe.

Čí byl nápad zahrát po sobě tři celá alba?
S prominutím: můj. Měl jsem představu, že bychom mohli hrát dvě desky, a tak jsem to kapele navrhoval. Dělá to hodně kapel, proč bychom se to toho nepustili my? Nakonec z toho jsou tahle tři alba zahraná v jednom kuse po sobě. To snad žádná kapela před námi ještě neudělala.

Všechny jste je původně nahráli během šesti let před zhruba čtyřiceti roky. Přesto znějí velmi současně. Byl to tehdy zlatý věk skupiny Yes?
To označení by mi nevadilo... Nechci brát lidem z úst jejich slova, ale je pravda, že The Yes Album a Close to the Edge byly jakýmisi milníky v naší hudbě, ukázkou toho, co můžeme zahrát. Od krátkých písniček k delším a pak k těm velmi dlouhým. Pokračováním v kontextu 70. let se stalo album Going For the One. Bylo to velmi bohaté a tvůrčí období.

Která z těch tří desek je pro koncertní provedení nejnáročnější?
Pravděpodobně Going For the One, která je ve svém celku největší výzvou - jsou tam skladby Turn of the Century nebo Awaken. V průběhu 70. let jsme čím dál víc dbali na strukturu naší hudby, snažili jsme se o komplexnější přístup. Dřív nám stačilo pár nástrojů - kytary a varhany hammondky, což bylo velmi přímočaré a milé. Na Close to the Edge jsme měli už kostelní varhany, já začal hrát na steel kytaru i další, natáčeli jsme vokály, doslova tuny vokálů. A tenhle náš komplexní přístup vyvrcholil na Going For the One, přičemž jsme se snažili, aby v jádru zůstaly jednoduché písně. I když nám šlo o nápady ve zpěvu, změny stupnic a použití různých hudebních nástrojů.

Zdá se, že na Going For the One se nejvíc vyřádil váš klávesák Rick Wakeman. Je to tak?
Ano, v době nahrávání byl Rick hudbou Yes úplně nadšený, a rezonovalo to celou kapelou.

Doneslo se k vám někdy, že Close to the Edge vyšlo i v tehdejším Československu pod názvem Na samém kraji útesu?
Gramofirma Atlantic měla práva vydat desku kdekoliv na světě. Pokud se měnil a upravoval obal, mělo se to teoreticky dostat k nám, ale v té době se stávalo celkem často, že jsme se to nedověděli. V podstatě jsme nebyli proti úpravám a překladům názvů a textů, tak alespoň lidé věděli, o co jde. Je to dnes docela zajímavá sběratelská rarita, ne? I já mám pár takových našich "upravených" desek ve své sbírce.

Můžete už něco prozradit o novém albu Heaven and Earth?
Je velice rozmanité, bude na něm osm skladeb a podle mého názoru zní velmi svěže.

Cítíte se také vy ve svých sedmašedesáti letech svěže?
Věnuju se hudbě od dvanácti let, inspirovali mě skladatelé a mistři svých nástrojů. Z různých setkání s nimi i ze svých zkušeností mohu říct, že je důležité, abyste si udržovali neustále pocit, že nemůžete přestat pracovat. Nejnebezpečnější je, když si říkáte, že jste už dost dobrý. To je začátek konce. Moje žena a rodina jsou také důležité, moje procházky, meditace a vegetariánství, má neustálá práce. Inspirují mě krásné věci, krásný šálek nebo zvláštní tkanina. Jsem optimista a jsem také pořádně odhodlaný člověk. Musím pořád pokračovat, jít kupředu, nestagnovat.