Evropské období šlo americkému režisérovi zjevně k duhu. Horké španělské vášně ve filmu Vicky Cristina Barcelona, chlad britské smetánky ve snímku Match Point - Hra osudu i snová bohéma nad Seinou v Půlnoci v Paříži, za jejíž scénář dostal Oscara.
Tím spíše se člověk těšil, co Allen podnikne v Římě. V domově komedií po italsku, kde se potkává důstojný mramor chrámů s dryáčnictvím tržnic a majestát památek s kouzlem úzkých uliček, kde každý číšník zpívá operní árie jako v La Scale a žádný muž od prvního chmýří po kmetský plnovous si alespoň jednou za den neodpustí cvičně zahvízdat na ztepilé slečny.
Pretty Woman z Vatikánu
Plnokrevnou šťavnatou výbušnost, chuť, vůně a barvy Itálie však Allen nepodchytil. Tvoří jen samovolnou příjemnou kulisu, do níž autor zasadil v podstatě nanicovaté leporelo několika vztahů s banálním vypravěčským rámcem typu - Představuji vám město, kde se dějí stovky příběhů, vybírám několik z nich.
Z filmu Do Říma s láskou |
Řím si zasloužil výraznější nápad, protože v hlavní "němé" roli je záběr po záběru neodolatelný. Ovšem kaleidoskop postav s více méně rovnocenným prostorem způsobí, že se divák k žádné z nich blíže nepřimkne, ačkoli zběžně komentované příhody několika párů mají pevné zázemí v herecké sestavě snů.
Je tu Jesse Eisenberg coby mladý architekt, jenž svůj vyrovnaný vztah málem rozbije kvůli přepjaté herečce v podání Ellen Page, přestože mu jeho "starší já" neboli Alec Baldwin radí, jak se má pasti vyhnout. Je tu párek novomanželů z maloměsta, který náhoda na čas rozdělí a "proškolí": na Allenově oblíbeném půdorysu filmu ve filmu svádí populární herec Penélope Cruzovovou coby živelnou prostitutku, dokonalou Pretty Woman z Vatikánu.
Velké sólo dostal Roberto Benigni v úloze úředníčka, který se náhle bez příčiny stane celebritou pronásledovanou mediální smečkou. A konečně Američanka s Italem před svatbou seznamují své rodiče, přičemž ženichův otec, majitel pohřebního ústavu, uplatňuje své pěvecké nadání pouze ve sprše, což se snaží změnit otec nevěsty, hudební producent na odpočinku, kterého si zahrál sám režisér.
Nutno uznat, že konverzační bonmoty Allen stále napsat umí; ty nejlepší perly si nechal pro sebe, ať už jeho typický nervózní skeptik trpí v letadle, líčí, jak převratně inscenoval operu Tosca nebo v takřka harpagonské etudě vyznává lásku penězům stvořeným prý pro radost - mimochodem podobně mazlivými slovy, jaká se citují z odposlechů v kauze Rath.
Ano, v mnohém se klasik opakuje; logicky, jestliže s neúnavnou pravidelností točí rok co rok nový film. Ale to by tak nevadilo, ostatně allenovský fanoušek se rád cítí jako doma. Horší je, že se režisér pouští na tenký led absurdní satiry, která už není k smíchu a z níž čouhají ruku v ruce čirá schválnost s nudnými poučkami. Na rozdíl od Půlnoci v Paříži, jejíž hrdina vstupoval do minulosti naprosto přirozeně bez potřeby vysvětlivek, v její římské variaci Allen svou fantazii láme přes koleno. Leckterým kázáním tluče diváky po hlavě, počínaje kritikou rádoby uměleckých výstřelků se sprchou na jevišti a konče násilnou "kafkárnou" tepající morovou nákazu bulváru. S doslovnými návody o zrádné slávě pak spadne film až na hranici průměru.
Naštěstí hodně zachraňuje Cruzová, jež se po snímku Volver snad ještě více přiblížila živočišné samozřejmosti sex-appealu Sophie Lorenové, a hlavně osobitá romantická nálada Říma, který se umí ubránit i poněkud školometskému vyznání filmařovy lásky.