Woody Allen: Mám na nápady šuplík

Americký režisér a herec Woody Allen vyměnil na čas milovaný New York za Londýn. V létě v něm natočil film, jehož hrdinové se tentokrát nebudou pohybovat v okolí Manhattanu, ale po londýnských ulicích. Několik dní před Vánocemi byl v Londýně znovu - tentokrát tu představil film Melinda a Melinda, který se do českých kin dostane v květnu.

Melinda a Melinda, který se do českých kin dostane v květnu, sleduje příběh mladé ženy. Film je paralelně vyprávěn v tragické a humorné rovině.

"Často se mi ve filmu stává, že situaci je možné řešit vážně i s humorem, a já se většinou rozhodnu pro komické řešení. Napadlo mě, že bych mohl použít obě varianty," říká Allen.

Ve filmech, kde nehrajete, fanoušci hledají, která postava se vám nejvíce podobá. Ve snímku Melinda a Melinda je to pravděpodobně komikWill Ferrell, který hraje zoufale zamilovaného herce Hobieho.
Dost lidí překvapilo, že volba padla naWilla, protože je znám spíš jako zemitější komik. Melinda a Melinda pro něj byla velká příležitost. Zahrál bych si Hobieho sám, kdybych byl mladší. Také vím, že bych některé věci zahrál jinak než Will a možná lépe. Jiné situace zase lépe zvládl on. Když například já hraji, že jsem smutný, tak to působí samo o sobě, protože jsem malý a typický loser od pohledu. Ovšem když dobře zahraje smutek zdatný, urostlý chlapík z Kalifornie, když nasadí napůl nešťastný a napůl nechápavý výraz, je to jiná kvalita.

Podle čeho se rozhodujete, zda budete v novém filmu hrát, nebo ne?
Vím to již při psaní scénáře, takže podle toho, jak to napíšu. Jsem soudný, dovedu zvážit, co se pro koho hodí.

Do některých filmů obsazujete hvězdy první velikosti, jindy se bez nich obejdete. Rozhodujete se podle příběhu, nebo podle výše rozpočtu?
Nezávisí to na rozpočtu, protože všechny mé filmy ho mají malý. Herci vědí, že neplatím. Záleží jen na tom, zda mají čas. Například Scarlett Johanssonová, která hraje v mém zatím posledním filmu Match Point natočeném v Londýně, měla zrovna pauzu mezi dvěma filmy, a tak na mou nabídku kývla, ačkoliv věděla, že honoráře budou mizerné. Takhle získávám hvězdy vždycky.

Už vám někdy někdo řekl ne?
Nikdy to nezdůvodnili tím, že se mnou pracovat nechtějí, ale řekli, že zrovna točí někde na poušti a platí jim za to patnáct milionů dolarů. Herci vědí, že dobrá role je skvělá investice, i když za ni prakticky nedostanou zaplaceno.

Vaší velkou láskou je New York, ale poslední film jste natočil v Londýně. Změnil se nějak New York po 11. září? A změnil se nějak v Allenových filmech?
Asi tři dny poté, co se to stalo, jsem byl v Evropě a všichni se mě ptali, zda to znamená konec New Yorku i veškerého humoru. Odpovídal jsem, že to je nesmysl. Město přečkalo mnoho tragédií a ze všech se vzpamatovalo. Kdybyste navštívili New York před 11. zářím a znovu až nyní, a přitom nevěděli, co se stalo, žádný rozdíl nepoznáte. Město žije a všichni se hrnou do restaurací, do parků, divadel, na koncerty, nákupy, na Louskáčka... Atmosféra New Yorku se nezměnila ani v mých filmech. Události 11. září ponechám filmařům, kteří se svým dílem chtějí vyjadřovat k politice. Jedenácté září je tragédií, ale je hloupost si myslet, že jsme až do té doby žili ve světě, který nebyl tragický.

Všechny vaše filmy doprovází jazz, sám hrajete na klarinet. Kdybyste si mohl vybrat, vyměnil byste své filmy za schopnost hrát jako klarinetové jazzové legendy?
Kdybych si na začátku opravdu mohl vybrat, jaký talent chci, zvolil bych jednoznačně výjimečné hudební nadání. Myslím, že nejsem sám. To by potěšilo většinu lidí, kdyby stačil dotek kouzelné hůlky a oni by se proměnili na skvělé pianisty nebo třeba violoncellisty. Hudba obrovsky naplňuje, myslím, že podstatně víc než točení filmů, psaní či navrhování budov. To jsou také pěkná umění, ale nic není tak prvotní, základní a plné emocí jako hudba. Ale obávám se, že mi tu možnost nikdo nenabídne.

O fiktivním jazzmanovi jste natočil film Sladký ničema. Ale jak by to vypadalo, kdyby se Woody Allen pustil do dokumentárního filmu o jazzu?
Rád bych natočil film o historii jazzu a mám i promyšleno, jak by vypadal. Byl by ovšem příšerně drahý a jazz není nic, co by přitahovalo hodně lidí. Jak víte, jazz se zrodil na sklonku 19. století v New Orleansu. To by samo o sobě byla výpravná kapitola, ale pak by film musel zachytit také nastupující dvacátá, třicátá, čtyřicátá léta nejen v Americe, ale posléze i v Evropě. Obávám se, že by nikdo na takový film nedal peníze, zejména v Americe, kde se sice jazz zrodil, ale platí za menšinový žánr. Když se mí přátelé pídí, kam jít v New Yorku na jazz, jsou vždy překvapeni, v jak malých klubech se hraje.

Docela netypické je, že v době tříhodinových filmů točíte snímky devadesátiminutové.
Už se kazím. Match Point, který jsem v létě dotočil v Londýně, vypadá na dvě hodiny. Dosud jsem tak dlouhý film nenatočil, ale délka má svůj důvod. Je to totiž velmi vážný příběh a chvíli trvá, než se odvypráví. V komedii je nejdůležitější spád, dlouhá komedie může být jedině špatná komedie. Nejpotřebnější je získat rychlost. Ve střižně vykřikuju: Tohle jde ven, tohle taky - a najednou je z toho devadesátiminutový film. Nejlepší komediální filmy mají dokonce jen sedmdesát minut, protože udržet tempo v komedii je opravdu klíčové. Ale můj poslední film není komedie, a tak jsem na něj dvě hodiny potřeboval.

Kterého svého filmu si nejvíce ceníte?
Dva filmy mám docela rád, a to Manželé a manželky a Purpurovou růži z Káhiry. Vzácně se totiž stalo to, že se moje původní myšlenka shodla s výsledkem, který vidí divák na plátně. Většinou dokončíte film a hned si říkáte: Jaký pěkný námět, jen kdybych neudělal tolik chyb! Některé z mých filmů byly velice divácky úspěšné a já z nich byl strašně zklamaný. Melinda a Melinda se mým představám docela blíží, ale mnohé bych udělal jinak, kdybych mohl točit znovu. Ale kdo ví podle sebe bych třeba film vylepšil a podle jiných zničil. Moje vůbec první práce pro film byl scénář k filmu Co novýho, kotě, který jsem nerežíroval. Když přišel do kin, byl jsem naprosto zhnusený. Dodnes ho nenávidím. Přesto to byl obrovský kasovní úspěch, dokonce jeden z nejúspěšnějších filmů té doby. Kdybych ho natočil já, zřejmě by to byl dobrý film, ale propadák.

Každý rok natočíte film. To je docela zběsilé pracovní tempo.
Nevím, kde se o mně bere představa, že neumím odpočívat. Přísahám, nepracuji tak tvrdě! Důvodem, proč ostatní netočí tak často jako já, jsou vysoké rozpočty jejich filmů, na které není snadné sehnat peníze. Představte si situaci: režisér dostane scénář, pak jde na oběd s Jackem Nicholsonem, Warrenem Beattym a dají si řadu slibů. Uplyne šest měsíců, režisér stále nemá peníze, ale pořád chodí na pracovní obědy. Když má štěstí, tak za dva roky film natočí. Já pracuji s malým rozpočtem, takže jen co je hotov scénář, začne se hned točit a pak následují dokončovací práce. Proces je rychlý: několik měsíců píšu scénář, pak máme krátkou přípravu - nic složitého, protože se obejdeme bez kosmických stanic a interiérů raket. Devět týdnů točíme a pak mám zase dost času hrát na klarinet, jít s dětmi do kina a na fotbal. Každý režisér by to dělal takhle, kdyby mohl.

Prý si vedete seznam námětů na filmy, které chcete natočit. Když dokončíte film, máte už údajně v hlavě nápad na další.
Ano, mám šuplík a v něm řadu námětů. Nápady na příběhy ke mně přicházejí pořád. V lednu, kdy bude všechno k filmu Match Point hotovo, v klidu zásuvku vytáhnu a proberu se jimi. Některé z nich nestojí za nic a zjistím, že nepřežily deset let. Jiné mě stále dovedou zaujmout.

Mluvíme spolu v adventním čase. V některých zemích se však z Vánoc vytratil duchovní přesah. Jsou pro vás Vánoce důležitými svátky?
Máte pravdu. Vánoce jsou dneska hlavně svátkem pro děti. Pro mě osobně nejsou důležité - nejsem věřící, a tudíž pro mě nemají žádný duchovní význam. Ale tak je to se všemi náboženskými svátky - jejich hlavní hodnota pro nevěřící spočívá ve dni volna navíc.

Mnoho lidí najde pod stromečkem DVD s vašimi filmy. Když jste s filmováním začínal, neexistovala představa, že se filmy budou promítat jednou v obýváku. Změnilo to váš pohled na to, jak je točit?
Ne. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Když jsem vstupoval do filmového průmyslu, filmy se točily pro velká plátna. Jít do kina byl zážitek. Nelíbí se mi, že se film koupí v supermarketu a doma se pustí na maličké obrazovce. Filmy jsou od toho, aby se na ně chodilo do kina, aby se promítaly na velké plátno, patří to ke kouzlu a tajemství filmu. Přál bych si, aby bylo víc kin, ale ne těch quadriplexů, duplexů či multiplexů, ale klasických kinosálů. Jedno z největších potěšení, které jsem v mládí znal, bylo čekání ve frontě před kinem na lístek. Celá fronta se bavila o filmech, které jsme právě viděli nebo se na ně chystali.

Leckdo by vám vytkl, že jste staromilec.
Ano, ohledně kina jsem nostalgický. Nedokážu ocenit akční obsah filmů, důraz na trikovou stránku, na technologie, všechny ty filmy minimálně za dvě stě milionů dolarů. Zlobí mě to, protože sehnat jen zlomek těchto peněz na umělecký film je nesmírně složité, zatímco miliony a miliony tečou do krváků. Do Spojených států se navíc jen s obtížemi dostávají evropské, a zejména francouzské filmy. Když mi bylo dvacet či třicet, každý týden jsme s přáteli diskutovali o nových filmech, třeba o Antonionim. Dnes mladí lidé, a to mluvím o studentech předních univerzit, probírají hloupé filmy plné ubohých vulgárních vtipů, automobilových honiček a vizuálních efektů, které viděli na DVD. Film nabral špatný směr, ale nevěřím, že to takto bude napořád.

Režisér Woody Allen