Roeg je proslulý tím, že rád točí otevřené sexuální scény. Neodrazovalo vás to?
Pro mě je Nicolas taková osobnost, že jsem nad tím ani nepřemýšlel. Měl jsem prostě radost, že s ním můžu pracovat. A ty scény... Víte, jsem jen rád, že je ještě neviděla moje babička, té by se to asi špatně vysvětlovalo. Ale jinak to byl úkol jako každý jiný, akorát jsme se při natáčení víc zapotili.
Berete to docela s nadhledem...
A jak jinak? Dokonce jsem si říkal, že bych na ty scény mohl být i hrdý. William rád experimentuje, takže si vymyslel "vnitřní" záběry soulože, a na nich samozřejmě nejsem já. Je to protéza a ti, co ji vyrobili, mi asi docela fandili! (smích)
Natáčelo se v Irsku, kde jste jako malý vyrůstal. Jak se vám vracelo domů?
Ono to hlavně bylo domů skoro doslova, naše farma stojí jen pár mil od míst, kde jsme točili. Užíval jsem si to: příbuzní z maminčiny rodiny jsou všechno farmáři, takže když jsem v rámci role jezdil na traktoru kousek od nich, připadalo mi to docela zábavné.
Přišla se na vás rodina podívat?
Rodina ne, ale sousedi a známí. A já jsem jezdil za nimi. Byl jsem rád, že je vidím a taky že jim konečně můžu ukázat svou práci. Zatím ji znali jenom z doslechu, věděli, že hraju někde v divadle, znali jména režisérů, četli o mně, ale reálně si to vlastně neuměli představit.
Vracíte se domů často?
Vracím, mám to tu rád. Ale přestože během natáčení jsem byl doma skoro denně, mamince to stejně připadalo málo. Nemohla pochopit, proč nemám čas zajít na snídani nebo oběd. Říkal jsem ji: Já pracuju, mami. Ale nepracuješ, tohle není přece práce, to je zábava, ona na to.
Proč se na vás nepřijela podívat ona?
Nikdy mě neviděla hrát, ani na divadle, tak už to prostě je. A jsem vlastně radši. Asi mi vyhovuje, když pracuju v klidu, sám. Nevím, jestli bych byl schopný soustředění, kdyby na mě koukal někdo blízký. Navíc je maminka nemocná, bylo by to složité. Ale je to úžasná bytost, mám ji moc rád.
Ukázal jste svůj domov kolegům ze štábu?
Na konci natáčení. Mimochodem, ten kus Irska, kde jsem vyrůstal, je opravdu nádherný. Leží přesně na hranici mezi severem a jihem, v horách. Vidíte, vlastně jsem původem horal.
Jak v tom případě můžete žít v rušném Londýně?
Taky tam ten venkovský klid postrádám. Když vykouknu z okna, vidím jen plné ulice a spoustu lidí a chybí mi, že nemůžu vylézt na kopec a chvíli se jen dívat na tu krásu kolem. Člověk pak všechno vnímá jinak, včetně sebe.
Co takhle sbalit věci a vrátit se tam?
Jako že bych začal farmařit? Přiznám se, že na to jsem nikdy nebyl, jestli jsem měl nějaký sen, tak spíš závodit, být něco jako Hamilton. Ale fakt je, že čím jsem starší, tím víc si umím představit, že jednou budu žít na farmě a jíst, co si vypěstuju. Ale to až budu mít rodinu, dřív ne.
Je pravda, že vám bratrance zabila IRA?
Bohužel, stalo se to den před mými závěrečnými zkouškami na škole, bylo to hrozné. I proto jsem nakonec odjel do Londýna. Chtěl jsem se stát policajtem, měl jsem pocit, že to je jediná cesta, jak podobným věcem zabránit. Samozřejmě jsem se mohl přidat k bojovníkům z ulice, ale pro mě je to terorista jako terorista, ať je Ir, nebo Angličan. Víte, co je ale největší paradox? Po dvaceti letech jsem se na to samé místo vrátil jako herec a hrál jsem odbojného katolíka.
Jak vám při tom bylo?
Zvláštně. Nejen že jsem byl zase v Belfastu, dokonce přesně tam, kde se to mému bratranci stalo, ale ještě jsem se ocitl na druhé straně barikády. Já, protestant z rodiny zasažené irským terorismem, jsem se měl vžít do pocitů toho, kdo nám ubližoval. Ale bylo to očistné: v člověku i po všech těch letech relativního míru dřímá když ne touha po pomstě, tak alespoň něco jako neklid, tímhle jsem to v sobě vyřešil.
Na divadle jste veterán, ale prý vás to pořád baví tak, že na scéně i přespáváte. Je to tak?
Bohužel ano. Nebo bohudík? Členem Roayale Shakespeare Company jsem už přes patnáct let, to je dlouhá doba, ale nadšený jsem pořád jako na začátku. A s tím přespáváním... Pamatuju sezony, kdy jsem hrál jedno představení ráno a druhé večer, takže mi skutečně nezbývalo nic jiného než zůstat v divadle a vyspat se mezi kulisami.
Není to trochu šílené?
Když jsem zkoušel Jindřicha IV., měl jsem v hlavě zmatek, učil jsem se texty ve snech, a to bylo skutečně šílené. Teď už se to jakžtakž srovnalo, ale zažil jsem i roky, kdy jsem kvůli práci přišel o dva vztahy. Všechno má svůj rub a líc.
Možná i díky tomu jste si teď ale mohl zahrát po boku Cate Blanchett v Královně Alžbětě...
To je pravda, Kdybych za sebou neměl všechny ty dramatické role, asi bych samou nervozitou ani neotevřel pusu, ale takhle jsem neměl problém. Navíc Zlatý věk jsem točil ve stejné době, kdy probíhala práce na Pýchavce. Ráno jsem byl irský farmář, který přes den natáčel peprné sexuální scény, večer španělský ambasador a ty dvě postavy dělilo jen pár hodin letu. Zajímavá zkušenost.
