Wilbur Smith

Wilbur Smith | foto: Dan Materna, MF DNES

Wilbur Smith po cenách netouží

Bestsellerový spisovatel Wilbur Smith (1933), Brit pocházející z dnešní Zambie, byl nejžádanější hvězdou veletrhu Svět knihy. Fronta lidí žádostivých jeho podpisu nebrala konce, až ji organizátoři museli předčasně utnout.

I tak autor dobrodružných románů z Afriky podepisoval svou novinku Vnitřní oko a další tituly tři hodiny. Rozhovor mlčky sledovala autorova manželka, oslovovaná zásadně „darling“ – krásná Mokhiniso, původem z Tádžikistánu, kterou poznal před sedmi lety v londýnském knihkupectví.

Často vás označují za britského spisovatele. Cítíte se tak?
Cítím se jako Angloafričan. Narodil jsem se v Africe britským rodičům, vycházím ze dvou tradic. Pohodlně si připadám v Anglii, ale možná ještě víc v Africe. Můj vztah je podobný tomu, jaký má rodič k dítěti: pozoruje, jak se mění, roste, dělá chyby a pak se je snaží napravit. Za svého života jsem byl v Africe svědkem obrovských změn. Jsem optimistou i pesimistou zároveň.

Vaše knihy se odehrávají v Africe, ale většinou v minulých stoletích. Je minulost literárně zajímavější?
V minulosti mí lidé – myslím tím Britové – více ovlivňovali africký vývoj. Lépe jim rozumím, protože jsem jedním z nich. Nyní je jiná doba, do níž tolik nepatřím. Má představivost pracuje intenzivněji v příbězích o „mých“ Afričanech. To, co nyní vidím v Africe, mě často rozesmutní – korupce, nemoci, zanedbanost. Vracíme se zpět, po dvou stoletích vzdělávání a politické výchovy. Jsem smutný, ale nepíšu smutné knihy. Píšu knihy optimistické: o usilování a dosahování, o bitvách a vítězstvích. Mé knihy končí šťastně.

Je to nutné?
Jsem vypravěč historií, ne historik. Raději lidi bavím, než ničím. Nejsem politik vyznávající heslo: Život je politika. Myslím, že průměrný politik se víc zajímá o kumulování hlasů než o práci pro veřejné blaho. Nevěřím politikům, zvláště těm africkým, kteří neměli tak dlouhou historii politického uvědomění a u nichž je korupce skutečně obrovská. Proto raději přenechávám čest psát o africké současnosti černým spisovatelům, jimž to půjde lépe než mně.

Takže neuvažujete, že byste některou ze svých ság dovedl až do éry po apartheidu?
Vůbec ne! Britská historie na africkém kontinentu mi vystačí na zbytek života. A dělám ji s radostí. Což by se nedalo říci o psaní, které by zachycovalo současnost.

Jste přesvědčený kolonialista. Jaký je váš nejsilnější argument?
Nebudu říkat, že vše, co se stalo v Africe, bylo správné. Kolonialismus existoval a já ho popisuji tak, jak jsem ho viděl, jak mi ho předali mí rodiče i prarodiče a jak jsem se o něm dočetl v historických knihách. Ale když se zaměřím na britský vliv, myslím, že přínos mnohokrát předčí škody. Od roku 1840 měli Britové vedoucí roli v boji proti otroctví, královské námořnictvo kontrolovalo pobřeží a bránilo vývozu černých do Ameriky... Britové potlačili kmenové války, kanibalismus a rituální vraždy, zavedli právní systém, přivedli doktory, učitele, stavěli železnici. Kdybych měl hodnotit, dal bych Britům sedm bodů z deseti.

Jste tedy nostalgický autor?
Všichni jsme nostalgičtí, když vzpomínáme na dětství, a já měl dětství fantastické. Jsem si jist, že  Římané se na konci svého impéria ohlíželi s nostalgií a vlasteneckou pýchou za slávou, kterou byl Řím. Stejně tak se ohlížíme s pýchou za impériem britským. Myslím, že patriotismus je velmi krásný instinkt.

Zakládáte si na historické věrohodnosti svých děl?
Rád se držím faktů, mám k nim respekt. Ale samozřejmě si vymýšlím a fakta upravuju. Základ mých příběhů je však vždy autentický.

Roku 1992 byl váš román Zlatá liška nařčen z rasismu a zakazován ve veřejných knihovnách. Co jste si o tom myslel?
Zakazování knih je jedna z největších hloupostí, kterých se lze dopustit: nezískáte nic, myšlenka přetrvá. Nechápu, jak někdo mohl Zlatou lišku vinit z rasismu. Když se vrátím k mé první knize Když loví lev, téměř druhou hlavní postavou, přítelem hrdiny Seana byl příslušník kmene Zulu. Ve svém životě jsem měl mnoho přátel, jemných a upřímných, kterým se přihodilo, že byli černí. Jsem realista – zjišťuju, že některé postavy, o kterých píšu, situace a doba, do nichž se narodily, byly rasistické. Když některá z mých postav někoho zavraždí, nejsem vrahem, stejně jako nejsem násilníkem, když je v mých knihách znásilněna žena. Ale píšu o tom, protože je to součástí života. Hlasitě se směju, když o mně říkají, že jsem rasista, stejně jako se směju tvrzením, že jsem sexista – miluju ženy, oženil jsem se čtyřikrát a myslím, že ženy jsou největším vynálezem na zemi.

Ve vašich románech jsou někdy skutečně brutální detaily a scény. Souvisí s brutalitou života?
To, co mě skutečně šokuje, je krutost, nelidskost člověka k člověku, člověka k přírodě. Žiju v Africe dost dlouho a jsem svědkem strašného zacházení s lidmi, se ženami. Zejména v Zimbabwe, které jsem opustil – nechtěl jsem být zatažen do konfliktu, v němž bych stál na té špatné straně. Přestěhoval jsem se do Kapského Města. Mimochodem, nežiju  v Británii, to je mýtus, který jednou někdo někde napsal a už se mě drží. Jsem Afričan, proč bych měl žít v Anglii? Anglie je krásná, ale klaustrofobická – já si potrpím na velké, divoké, otevřené prostory zalité sluncem.

Máte miliony fanoušků, ale kritický ohlas není zdaleka tak příznivý. Nezáviděl jste někdy svým krajanům Nadine Gordimerové či J. M. Coetzeemu jejich Nobelovu cenu?
Ale já hraju jinou hru. Vždycky mě pobaví takzvané rozdíly mezi autory bestsellerovými a těmi ostatními, kteří z nějakých důvodů populární nejsou. Úspěšní spisovatelé mají více čtenářů, obliby i peněz, tedy pokud ti druzí nevyhrají Nobelovu cenu, což – upřímně – zas takové peníze nejsou. Vezměme si příklad spisovatele, kterého obdivuju, Williama Shakespeara – psal příběhy o vztazích i válkách a byl obrovsky oblíbený. Ale časem začal být považován za „literárního autora“: kým tedy byl? Myslím, že to pravé ocenění mé tvorby znamená přijet do Prahy, být očekáván davy fanoušků, z nichž někteří mají slzy v očích. To je jediné uznání, které potřebuju – nechte si své ceny, děkuju pěkně, já si nechám své čtenáře.