Na letošním karlovarském festivalu vyprávěly dvě půvabné herečky, Sarah Polleyová a Fairuza Balková, jak točily s Wimem Wendersem film Nechoď klepat na dveře a jaký je režisér génius.
Dívky byly milé, jejich obdiv nelíčený, načež odjely, snímek nyní přišel do kin – a s ním studená sprcha. Jen minulá úcta k velikánovi brání říci naplno, že Wenders snad ztratil soudnost.
Rozhodně však doložil, že návraty se nevyplácejí, neboť mezi snímkem Paříž, Texas, jejž také natočil podle scénáře Sama Sheparda, a "Klepáním", kde Shepard navíc ztvárnil hlavní roli stárnoucího hrdiny hollywoodských westernů, leží nejen propast času. V obou případech jde o road movie, jenže tehdy Wenders nastolil filmovou magii, teď melancholii.
Ovšem svým způsobem diváky zaskočil. Od Wenderse čekají buď intelektuálně náročné poselství plné zašifrovaných symbolů, nebo politickokritického ducha nedávné Země hojnosti. A náhle se dočkají uslzené, unylé, s prominutím ucajdané historky o pozdní nápravě hříšníka kovbojského ražení, vedle nějž i cituplní Clint Eastwood či Robert Redford v koňském sedle působí jako cynikové a avantgardní buřiči.
Přitom prvních deset minut člověka namlsá! Pohádková westernová krajina s modrými horizonty v průhledu skal je ve všedních službách Hollywoodu, točí se tu film, jenže ústřední herec zčistajasna zmizí: ujel na koni, vybral peníze, zahodil mobil i kreditní karty, zkrátka vypařil se.
Slibnou rozehrávku ještě podpoří skvělý Tim Roth coby zástupce pojišťovny, ohař s nehybnou tváří na hrdinově stopě, jenž představuje postavu záhadnější a zajímavější i herecky silnější než Shepard.
Jenže film si všímá právě Shepardova reka – a co dělá ten ošlehaný chlapík? Účtuje s vlastní minulostí, dluhy a výčitkami. Jede za svou matkou a k otcovu hrobu, pak za dávnou láskou a za dětmi, o jejichž existenci neměl dosud tušení.
Pozná prosté dobré Američany, wendersovskou "sůl země", a mezi nimi dívku, jež v urně veze matčin popel, či muzikanta, syna své bývalé milenky – kino ví rázem, kdo je jejich tatínek. Hlavně však listuje novinovými výstřižky či alby starých fotek, kráčí, přemítá, vzpomíná, občas se opije a ráno najde v posteli cizí slečny, ale na svém polepšení pracuje. I k těm mladým snad najde cestu...
Vinu nenese téma, vždyť cesty za smířením, jež vyhledává stáří, už zrodily ohňostroj vtipu ve filmu O Schmidtovi nebo zázračnou jízdu na traktůrku v Příběhu Alvina Straighta. Ale Wenders vzdychá přemrštěně, bez důvtipu i odstupu, jako by klepal na cizí dveře. Nefalšovaný kovboj v sále by stylově ucedil – Zatracená slabota, hochu – a stáhl si klobouk do čela.
