Robert Walser

Robert Walser | foto: www.walser-archiv.ch

Walserovy mikrogramy jsou stále živoucí

Dvacet let věnoval německý germanista Bernhard Echte (1958) dešifrování mikrogramů – miniaturních záznamů švýcarského spisovatele Roberta Walsera (1878–1956).

O osudu tohoto podivínského, ale vynikajícího autora připravil Echte, který je vedoucím curyšského Walserova archivu, také působivou výstavu v pražském Klementinu, která trvá do 10. ledna.

Co vás nasměrovalo k zájmu o Roberta Walsera?

Poprvé jsem o něm slyšel v polovině sedmdesátých let, kdy byl považován za tajuplnou postavu. Nevědělo se téměř nic o jeho životě, byly znovu objevovány jeho texty. Četl jsem román Sourozenci Tannerovi a byl jsem fascinován svébytností mladého Simona Tannera, svěžestí jeho pohledu na svět, hlubokou lidskostí.

Proč bychom měli Walsera číst?

Walser není tématem na večírek. Je to autor pro osobní, individuální prožitek, ostatně jednou prohlásil: Kdybych vydával časopis, byl by jen pro lidi, kteří umějí být sami se sebou. Jen takoví budou mít potěšení z četby Walserových děl.

Proč byl podle vás tak dlouho zapomenut?

Walserovo dílo je rozeseto po mnoha místech. A pak, publikum očekává od literatury většinou něco jiného: tlusté romány, napínavý děj. Tak Walser nepíše – jeho romány neoslňují dějem, ale způsobem, jakým jsou vyprávěny. Teprve dnes, kdy konečně můžeme vcelku posoudit jeho dílo a poznáváme jeho jedinečnost, nachází Robert Walser své čtenáře

Část Walserova díla, takzvané mikrogramy, byly považované za nečitelné, vy jste je však dokázal dešifrovat...

Prvním byl Jochen Greven, vydavatel Walserových sebraných spisů. Již roku 1957 napsal, že je to normální německá kurentka, extrémně zmenšená. Začal písmo rozkrývat, a my jsme v roce 1980 s Wernerem Morlangem na jeho práci navázali. Walser psal řadu textů v několika verzích, je možné srovnávat a vlastně se tak učit dešifrování. Písmo je tak titěrné, od jednoho do dvou milimetrů, že i nejjemnější odchylky formy mají dalekosáhlé následky. Ale 99 procent textu sedí. Tehdy jsme začínali s textilní lupou, dnes se texty skenují a čtou na obrazovce.

Proč Walser písmo tak změnil – od krasopisného k téměř nečitelnému?

Myslím, že chtěl vytvořit metodu, kdy by se mohl plně koncentrovat a zároveň zaujmout klidný postoj pro psaní. Pokud chtěl pravidelně psát tak malým písmem, musel být úplně uvolněný, jinak by to musel po čtvrthodině kvůli ztuhnutí celé horní části těla vzdát. Jsou tu však i další motivy: Walser byl zvyklý přepisovat perem načisto a dlouho psal téměř bez korektur. Tuto schopnost však ztratil a přešel na tužku, která mu dovolovala ono „blouznivé pomalé připisování“. A s tužkou pak začal znovu psát bez oprav. Kromě toho měl Walser vždy slabost pro vše malé, nalézal v tom život a tajemství. Velikost považoval za bezduchou, zjevnou a často marnou. Když si spisovatel a nositel Nobelovy ceny Elias Canetti prohlížel ty drobounké záznamy, řekl jen: Neuvěřitelně živoucí!

Nejsou to souvislé texty – čím tedy tak působí?

Ačkoli jde jen o koncepty, jsou do poslední čárky promyšlené. Je to důsledek hluboké koncentrace, která nic neponechala jen tak. Byť by je autor asi v konečné verzi ještě pozměnil, jako literární díla jsou uzavřená, hotová, publikovatelná. Platí to pro prózy, divadelní scény i básně. Zachoval se i román ve čtyřiadvaceti listech Loupežník – vysoce avantgardistický román, jedno z klíčových děl německé literární moderny dvacátého století.

Jak vlastně Walserovy mikrogramy vznikaly?

Pocházejí z dvacátých let, mnohé z nich přinesly pražské listy Prager Presse a Prager Tagblatt. Walserův vztah k Praze byl tak intenzivní, že dokonce redaktor Neue Zürcher Zeitung kritizoval Walsera, že publikuje v Praze místo v Curychu.