Písničkář Wabi Daněk

Písničkář Wabi Daněk | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Cigára a chlast. Kdysi jsem zatoužil žít na záchytce, vzpomíná Wabi Daněk

  • 7
Písničkář Wabi Daněk je legenda. Živila ho řada řemesel a své písně si nejdřív odžil, jak říká. A zpívají se dodnes. Rosa na kolejích, Nevadí, Hudsonské šífy a samozřejmě Píseň, co mě učil listopad. V rozhovoru pro týdeník Téma prozradil, jak si vede v poslední době, kdy slaví velké úspěchy s albem Ďáblovo stádo.

Prý vás kdysi na Portě v Plzni poslouchalo i dvacet tisíc diváků.
Téměř čtyřicet tisíc! V polovině osmdesátých let v Plzni na Lochotíně. Nejvíc lidí jsem ale měl v Brně na Náměstí svobody v listopadu 1989. Sedmdesát tisíc. Ale tam nešli jen na mě. V dřevních dobách jsem měl asi dvě stě padesát koncertů za rok. Někdy i tři vystoupení denně.

A dnes?
Za rok tak stovku, což je akorát. Letos jsem zpíval v Trutnově pro stovky lidí a přišlo mi, že to je moje normální publikum. Akorát jsem si říkal: „Nemůžeš experimentovat. Oflákáš hity. Tvrdě do nich.“ A zpívali jak o život. Jasně, festival je trošičku zvládání davové psychózy. Ale když víte, o čem zpíváte a stojíte si za tím, tak se to na lidi přeleje. Začnou se nudit v okamžiku, když zpíváte jenom slova. Zpívat se musí myšlenky.

Kolikrát jste zahrál Rosu na kolejích?
Asi desettisíckrát. Mám za sebou pět tisíc koncertů a Rosu hraju pokaždý. Kromě toho jsem ji hrál minimálně tolikrát i jen tak mimo.

Měl jste někdy prázdno?
Jednou jedinkrát jsme s Milošem Dvořáčkem, s kterým teď vystupujeme, málem hráli přesilovku. Pořadatel to zorganizoval den před Vánocemi, pak sbalil obytný karavan a rodinu a odjeli na půl roku do Afriky. Takže přišli čtyři lidé. Tak jsme si udělali kolem stolu předvánoční večírek. Ale spíš se mi stává, že nestačí sál. Jednou to řešili tak, že dali reprobedny ven. Lidi mě tam sice neviděli, ale aspoň něco. V Hodoníně se před lety zase tlačili tak, že vymáčkli skleněnou tabuli.

Týdeník Téma

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Jak se Wabi Daněk vypořádal s mrtvicí? A jezdí ještě nyní trampovat pod širák? Více se dočtete v pátečním vydání týdeníku Téma.

Měl jste vážné zdravotní problémy. O co šlo?
Co si budeme povídat. Cigára a chlast. Ale samozřejmě i ta práce. Když se na ni nedívám srdcem, je tam víc negativ než pozitiv. Protože každý koncert znamená obléct se, nastartovat auto, někam jet čtyři hodiny třeba i v plískanici, tam mít dvě hodiny radosti na pódiu a pak čtyři hodiny zase zpátky. Přijedu, tělo je úplně grogy, ale hlava ještě furt cestuje. Co s ní? Takže dva panáky. Jinak bych neusnul.

Pil jste hodně?
Byl to můj rituál. Před koncertem jsem si vždycky musel dát panáka proti trémě. Přitom stačí, když si člověk řekne: „Ti lidé tě nepřišli zabít a ledacos ti i odpustí.“ Kdysi jsem dokonce zatoužil žít na záchytce. Jako saniťák jsem vozil do Kroměříže opilce na záchytku a do „odmašťovny“, jak se říká protialkoholní léčebně, protože jsme ve Zlíně záchytku neměli. A tam to žilo. Z umývárek zněl Kryl na plný prdy, chovanci si tam malovali, před barákem hráli volejbal a vždycky se jeden vytratil, šel do křoví a za chvilku se vrátil. A tak pořád. Tak jsem se tam šel podívat a oni tam měli flašku. To jsem si říkal: „Tady já budu! Tady je svoboda!“ Už ale pět let nepiju.