Nyní pětadvacetileté absolventce mongolistiky vyšel v nakladatelství Torst druhý román, nazvaný Přes matný sklo, který vypráví především o vztazích - matka a její dospělý syn se ve svých samomluvách zpovídají ze svých nenaplněných životů.
Vaše prvotina měla velký úspěch u čtenářů i kritiků. Úspěch svazuje - psalo se vám druhé dílo obtížněji, nebo jste si s očekáváním nelámala hlavu?
Určitě se mi druhá kniha psala těžce a jinak než prvotina. Cítila jsem určitý tlak, zkoušela jsem i předtím několik věcí napsat, ale nikdy jsem nebyla spokojená.
Ptám se proto, že jste mi po předloňské mediální pozornosti připadala unavená nebo snad i trochu otrávená z toho všeho literárního provozu, rozhovorů, festivalů, pozvánek... Měla jste vůbec chuť psát něco dalšího?
Nevěděla jsem, jestli se něco povede, a ani jsem nevěděla, o čem psát. Tím, že se mě na novou knihu lidé stále ptali, stala se pro mě povinností, která práci zprotiví. Jako byste nepsala proto, že si navzdory povinnostem najdete čas, ale protože se to předpokládá. Psát za takové situace není příliš snadné. Ale podařilo se mi oprostit se od podobných pocitů a říct si: Tak něco zkus, vždyť o nic nejde. Byl to stav určité lhostejnosti, a to je myslím jediná možnost, jak psát dál.
A jaké byly vaše pokusy?
Nejdříve román v dopisech, potom příběh ze současného venkova, ale nebylo to dobré.
Také váš nový román je psán formou psychologického monologu - co vás při něm drží?
Je to pro mě nejpřirozenější, nejvlastnější způsob psaní, vciťovat se do někoho jiného, představovat si jeho život. Zkoušela jsem psát formou dialogu nebo ve třetí osobě, ale nelíbilo se mi to.
Cítíte mezi první a druhou knížkou autorský vývoj?
Tahle knížka stojí a padá s něčím, co se odehrává mezi lidmi. Není tam žádné exkluzivní prostředí, jako bylo Mongolsko, respektive prostředí tam není popsané vůbec. Ale vlastně jsem ráda: o Mongolsko mi ani v první knize příliš nešlo. Jenom to hodně lidí tak interpretovalo, stíhaly mě neustálé otázky, jak je to v Mongolsku, a já cítila, že nemíří k tomu, co jsem chtěla říct.
Kritici vám tentokrát odtrženost od prostředí vytýkají...
Tento přístup chápu jako jeden z pohledů - ale pokud bych měla sama mluvit o slabinách, tak zrovna o tomto mluvit nebudu.
A kdybyste měla mluvit o těch slabinách, jaké by to byly?
Nevím, jestli chci něco říkat o nějakých slabinách.
Tak vynechme slabiny - měnila byste něco?
I k první knížce se objevily výtky, že postavy jsou odlišné charakterově, ale ne jazykově, což bylo asi na místě. A v této knížce? Nevím. Baví mě vymýšlet metafory a přirovnání, tím pádem všechny postavy takovým jazykem mluví, a to se dá vytknout jako stejnost v jazyku. To jsou moje limity psaní - ať mluví stará žena nebo mladý kluk, stále to říkám já.
Pokoušela jste se o konfrontaci monologů?
Zajímala mě těžko postižitelná, paralelní rovina částečného pochopení a částečného nepochopení. Když jeden říká něco a druhý říká něco jiného, není to tak zajímavé, jako když si na jednu stranu rozumí: matka svého syna v určitém smyslu zná velmi dobře, ale v jiném ho pochopit nedokáže. Měla jsem pocit, že by mě zajímalo psát o atmosféře míjení se, nekomunikace, vyhasínání vztahů, stárnutí.
V pětadvaceti letech tak výrazný pocit stárnutí?
To je nějaká moje obsese.
Odkud pochází název Přes matný sklo?
Nevymyslela jsem to já. Stejně jako u první knížky jsem se trápila s názvem, nepřichází přirozeně spolu s příběhem. Poprosila jsem několik lidí: nakladatele, editorku a Jáchyma Topola, který nakonec název vymyslel. Podle mě vystihuje náladu románu, ono vzpomínání a neschopnost jít za nějakým cílem, ostatně tento termín se vyskytuje na několika místech knihy.
Cítíte se po druhé knížce už jako spisovatelka?
Těžko si dokážu představit moment, kdy si člověk řekne: teď už jsem autorka, teď už jedu. Takový moment asi není po první, po druhé ani po páté knížce.
Odjíždíte na rok na stáž do New Yorku na Fullbrightovo stipendium. Je spojené s literaturou?
Fullbrightovo stipendium jsem získala na projekt o Mongolsku, srovnání koncepce romantické lásky u Burjatů a Mongolů. S literaturou to nemá nic společného. Což jsem... což jsem možná ráda.
