Podobných lidí, jež se dosud nepodařilo plně vrátit na piedestal, kam patří, je pochopitelně víc; hledají-li se však v novodobé české historii ti, o něž by se bylo možné opřít jako o lidi zodpovědné, kteří zanechali smysluplné dílo, František Udržal k nim patří.
Vzpomínky dcery Libuše Morávkové-Udržalové byly nazvány podle místa, odkud pocházel Udržalův rod a kam se dcera, tak jako další členové rodiny, často vracela - Naše Roveň. Je to klidné, netendenční, o vědomí vlastní důstojnosti spolehlivě opřené vyprávění, v němž je osobnost otce jednou z ústředních postav, nikoli však jedinou. Vyprávění je rozlité do šíře a v čase zachycuje téměř stoleté období od konce minulého století do současnosti. A ačkoli zde všechny, i ty nejprivátnější události vždy nějak souvisejí s politikou, nestojí tato politika v centru autorčiny pozornosti, protože nestála ani v centru jejího mnohem šířeji založeného života. Se stejnou empatií je tedy popsána osobnost prezidenta republiky i - řekněme - holčičí těšení se do prvních tanečních... Historik by při psaní podobné knihy mnohým z toho, co Udržalová líčí, pohrdl; neprodléval by například u popisu vzhledu a fungování reprezentačního bytu ministra obrany v pražských Dejvicích. Jeho dcera činí pravý opak a dosahuje tím skoro románové evokace, která otce přibližuje zcela jinak než třeba prostřednictvím jím vlastnoručně podepsaných dokumentů. Nejenže toto vzpomínání nešustí papírem, ale nenese ani zátěž, která jinak doprovází memoáry těch, kdo chtějí psaním cenu svého uplynulého života teprv dokázat.
Pardubicko, odkud Udržalův rod pocházel a kde se v roce 1866 na roveňském statku narodil autorčin otec a o čtyřicet let později i ona, je zachyceno s neefektní a málo patetickou láskou k rodné zemi, jaká jako postoj dřív často charakterizovala hlavně knihy takzvaných ruralistických spisovatelů. Podobně jako třeba nad loni vydanou knihou vzpomínek spisovatele Josefa Knapa Bez poslední kapitoly se chce i nad touto knihou říci, že je-li něco češství, pak toto: vzpomínky na rodný dům, vesnici, na zahrady a pole, ale koneckonců i milostná korespondence, kterou si otec s matkou vyměnili před svatbou.
S tím, jak roste otcův politický význam, roste i pozornost, kterou mu dcera věnuje. Udržal se stává poslancem vídeňské Říšské rady, odkud 22. října 1918, ve funkci prvního místopředsedy sněmovny, symbolicky odvádí své české kolegy poslance se slovy: "Nemáme ničeho, čeho bychom vám víc řekli. Věci naše budou rozřešeny z hlediska světové demokracie." Ve vlasti pak začíná budovat armádu, přesvědčený, že jen ten stát je schopen se udržet, který předem dá nepřátelům jasně najevo vůli i schopnost efektivně se bránit. Rodinné a politické zážitky se v knize mísí také dále: v roce 1929, v předvečer krize, otec po Švehlovi přebírá předsednictví vlády, o rok později se Libuše Udržalová vdává a následuje svého muže diplomata nejdřív do Berlína a potom do Paříže. Nechybějí portréty osobností čs. vyslanců Chvalkovského a Osuského a vystižení atmosféry zejména ve Francii, kterou si autorka oblíbila a kde s mužem žila až do podzimu 1937. Součástí příslušných kapitol je samozřejmě vylíčení otcova poměru k čelným reprezentantům domácího politického života včetně T. G. M. František Udržal - na rozdíl od mnohých jiných představitelů agrární strany - Masaryka ctil. Důvěra byla vzájemná.
Po otcově smrti jako kdyby symbolicky nastal konec starých časů: její muž doprovází prezidenta Háchu a vyslance Chvalkovského 14. března 1939 k Hitlerovi do Berlína; vrací se zdrcen, období protektorátu rodina prožije ve vnitřním exilu. Po tříletém poválečném intermezzu se její členové rozhodnou neriskovat svůj život podruhé a odejdou do zahraničí. Z exilových vzpomínek jsou zajímavě vylíčeny například autorčiny styky s Olgou Masarykovou.
Koncem 80. let Libuše Morávková-Udržalová namluvila své vzpomínky na kazety a pár měsíců po převratu zajela do Československa podívat se na starou Roveň. Místo statku našla rumoviště; když se prodrala houštím ze dvora, uviděla uprostřed rozoraných polí stále se rýsovat cestu, po níž její předkové vyjížděli pracovat přes čtyři sta let. Obraz, který uzavírá její knihu, zároveň lokalizuje jeden z hluboce uložených zdrojů její duševní vitality, která jí i v pokročilém věku dovolila napsat knihu, jež leží nad průměrem běžné memoárové literatury.
Libuše Morávková-Udržalová: Naše Roveň. Vyšehrad, Praha 1998. 320 stran, náklad a cena neuvedeny.
