Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Až mě to nebude bavit, půjdu, říkal laskavý hrubián Boris Rösner

  6:42aktualizováno  6:42
Herec Boris Rösner by 25. ledna slavil teprve pětašedesátku. V květnu uplyne deset let od okamžiku, kdy se splnilo jeho rčení – až mě to tu nebude bavit, sbalím se a půjdu. Kromě toho, že byl diváky milovaný a kolegy uznávaný, byl to můj kamarád. „Zdědila jsem ho po svém muži, herci Vilému Besserovi.“ vzpomíná publicistka Miroslava Besserová.

Herec Boris Rösner | foto: Archiv Miroslavy Besserové

Nejhorší je vzpomínat na člověka, o kterém si myslíte, že vám zavolá a bude vyžadovat pochvalu za nejoriginálnější vtip na světě, který se mu dokonale povedl – odchod do hereckého nebe. K tomu si zřejmě vzal k srdci jeden ze sloganů mého muže: Elegance neznamená množství drahých hadrů, ale schopnost věci umět sladit.

Takže byl sluníčko, ďábel, klikař, ironik, vztekloun, kluk, neomalenec s dokonale skrývanou něhou, plebejec, věčný don Quijote, zbytečně vzdělaný a sečtělý komediant, roky věrný kamarád, ty poslední dokonce moudrý, báječný člověk, na první dobrou krasavec k pohledání.

Na takový úvod by určitě řekl své oblíbené: „Co jsou to za kecy?“, ale viditelně polichocený. Byl dokonalý komediant s duší dítěte, gesty velkého chlapa, jehož život byl jako divadlo. Plný premiér, derniér, dialogů, monologů.

Fotogalerie

Kdybyste se ho zeptali, kdo je herec, odpověděl by slovy své milované role Fredericka. „Hercům se většinou přisuzují ty nejhorší vlastnosti. Říká se o nich, že jsou zrádci, pokrytci, lháři, lakomci, podlézají mocným, jsou bezcitní vůči slabým, prostě udělají všechno pro to, aby mohli hrát!

Řeknu vám, kým jsme doopravdy. Nejsme lidé, ale loutky. Přeludy lidí. Jak hrajeme, jsou pouze pokyny režiséra. Co říkáme, jsou věty autora. Když jsme zraněni, nekrvácíme. Když nás zabíjí, neumíráme. Když slyšíme Miluji tě, připravujeme si další repliku. Abychom si byli jisti, že žijeme, potřebujeme potlesk. Slávu!

Chceme přeměnit vesmír v labyrint zrcadel, ve vývěsní tabuli s plakáty, kde se tučně roztahuje naše jméno, hned pod titulkem hry. Dámy a pánové, nejsme spořádaní lidé. Opravdový život, opravdová láska, je pro nás něco příliš neskutečného. Nejsme toho schopni. Hned zítra jeden druhého podvedeme, protože začneme žít docela jinak, protože my neumíme žít jeden život... žijeme stovky životů.“

Byl samorost i ve výrazech i v civilu, vždycky originál. Měl rád velké divadlo, které dlouho hrál od portálu k portálu, ale v okamžiku, kdy zjistil, jak vládnout slovem i na malém prostoru tak, že ho každý poslouchá, sleduje i jeho nepatrná gesta, přenesl si tohle poznání na velké jeviště a vyhrál i tady sám nad sebou, nad divákem.

Vyznával teorii poznávání starých velkých divadel, jejich vůni, kde podle něj zůstával duch starých zemřelých herců. Chránil ty žijící, byl arbitrem jejich kumštu. Vedle toho miloval Violu, považoval za čest pohybovat se v prostorách, kde měli svá komorní představení slavní čeští herci.

Rád dělal dabing, rád chodil „do rádia“, rád měl básničky, které říkal, ne recitoval, jak to učil i své studenty na DAMU. Všichni na něj vzpomínají, mnozí si dodnes pamatují jeho peprné připomínky a často s ním v duchu polemizují.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.