Kapela Tokio Hotel v Praze

Kapela Tokio Hotel vystupuje na koncertě pro zvané v pražském klubu Futurum (12. dubna 2006) | foto: Jan ZátorskýMF DNES

Vzkazy od Tokio Hotel

  • 11
Ani sama kapela Tokio Hotel neví, proč ji fandové a fanynky zbožňují. Prostě je to tak i v Česku.

Místní aktivní publikum si vymohlo jak vydání desky Schrei, tak návštěvu skupiny, jež se v úterý představila v klubu Futurum a kývla také na rozhovor.

Zblízka vypadali Tokio Hotel jako partička kluků od vedle, jen našminkovaný zpěvák Bill Kaulitz si dával záležet na image rozcuchaného komiksového krasavce, čehosi mezi smutným mužem a ženou. Byl mluvčím kapely, jeho slova doplňoval bratr Tom, zbylí členové čtyřky seděli apaticky na sedačce. 

Jak si vysvětlujete, že jiskra zájmu přeskočila z Německa do Česka, aniž zde vaše kapela vystupovala nebo se v Česku prodávaly vaše desky?
Bill: Pro nás je to úplně nový pocit, něco naprosto nevysvětlitelného.
Dá se to vysvětlit i tím, že každá kapela má nějaký zajímavý vzkaz pro posluchače.

Co jim chcete předat vy?
Bill: Chceme, aby naše hudba fanoušky bavila. Každá píseň má svůj vzkaz. Zpíváme třeba o rozvodu rodičů, osamostatnění se a dalších věcech, které vycházejí z normálního života. Nejsou to jen naše příběhy, ale i věci, které nám zprostředkoval někdo jiný.

Kdy jste si poprvé uvědomili, že kolem vás začíná nějaká "tokiomanie"?
Tom: Začalo to poměrně nedávno, v momentě, kdy vyšla písnička Durch den Monsum. Ale něco se začalo dít už během prvních velkých koncertů, kdy na nás přišlo třeba 14 tisíc fanoušků.

Máte při koncertech nějaké únikové postranní východy před fanynkami?
Všude, kde se pohybujeme, je obrovské množství fanoušků. Žádné nouzové východy nepoužíváme ani se o to nesnažíme. Nechceme se vyhýbat kontaktu s fanoušky. Když někde odmítneme autogramiádu nebo jiné akce, je to z bezpečnostních důvodů. Fanoušků je tam prostě moc.

Bille, z čeho vychází vaše image, zajímal jste se třeba o převtělování Davida Bowieho?
Bill: David Bowie má vzrušující image, je skvělý. Ovšem já jsem se nikdy nikým neinspiroval. Tenhle styl byl můj nápad, který se jednou zrodil na Halloween party. Od té doby to funguje.

Máte nějaké jméno pro osobu, kterou představujete na pódiu?
Bill: Jsem to já, Bill! Takhle se pohybuji v soukromí i na pódiu. Takhle mě znají i kluci z kapely od doby, kdy jsme ji založili. Takhle vypadám pořád.

Jak na vás zapůsobilo, když vás v jedné anketě pánského časopisu označili za sedmou nejošklivější ženu na světě?
Bill: Takovéhle reakce mi přijdou směšné. Je to spíš pro pobavení, ale proč ne? Na druhou stranu to člověka přiměje, aby se dokázal zasmát i sám sobě.

V jednom rozhovoru jste říkali, že potřebujete dokončit školu. Podaří se vám to, nebo vaše studium nakonec ustoupí před kariérou kapely?
Tom: Přerušili jsme na rok. Máme zvláštní studijní režim, vlastně se doučujeme v soukromí, abychom z toho úplně nevypadli. Všichni chceme udělat maturitu.

Co říkají vašemu hraní rodiče? Bylo to třeba tak, že vám zpočátku bránili a vy jim teď můžete dokázat, že se ve vás spletli?
Tom: Ne. Rodiče jsou na nás patřičně hrdí, vždycky nás podporovali a mají radost z našeho úspěchu.

Kdy se podíváte to Tokia?
Bill: Doufejme, že brzy. Každopádně tam chceme pořádat koncert.

Vydali jste zatím jednu desku. Stačí váš repertoár na to, abyste uhráli koncert v délce půldruhé hodiny?
Bill: Na turné v Německu, které mělo pětatřicet koncertů, jsme hráli vždycky hodinu a půl. I s nějakými přídavky.

Je vám líto, že nemáte čas na normální život?
Bill: Teď je náš život samozřejmě neobyčejný, ale přináší přesně to, po čem prahnou jiní teenageři. Nám se to splnilo a jsme šťastní, že k tomu došlo.

Zůstali byste u muziky, kdyby vlna kolem Tokio Hotelu opadla?
Bill: Jsme spolu šest let, půl roku jsme řekněme slavní. Muzika je naše hobby, chceme u ní zůstat, i kdyby to nešlo tak jako teď. Dělali bychom ji i při jiném zaměstnání.