Jak jste začala s Michalem Pavlíčkem spolupracovat?
Studovala jsem konzervatoř v Praze. Když jsem byla v pátém ročníku, setkali jsme se na zkouškách, kde jsem hrála za pianem vlastní skladby. Pak mi Pavlíček nabídl spolupráci. Produkoval desku Kamilu Střihavkovi a hledal další skladatele. Ze tří věcí, které jsem jim nabídla, si Střihavka vybral skladbu Nejsi tvář, co znám, a nahrál ji na album Woo Doo. Když jsem nosila další skladby, vznikl nápad na moji autorskou desku. Produkoval ji logicky Pavlíček, který mě učil v šestém ročníku.
Co vás učil?
Studovala jsem skladbu na oddělení populární hudby a právě během posledního ročníku jsem se naučila nejvíc. S Michalem Pavlíčkem jsme se dostali k modernějším směrům populární hudby, nahlédla jsem i do jeho autorské kuchyně. Paralelně s tím jsem se učila i klasickou skladbu.
Lze se skládání písniček naučit?
Myslím, že se to nedá. Ve škole si osvojíte třeba aranžérské postupy, ale předpoklady pro skládání musíte mít v sobě.
Děláte rozdíly mezi pop-songem a kompozicí vážné hudby, nebo je to pro vás jedna hudba?
Oba proudy dokážu brát i jako jednu hudbu. Není problém přepsat písňová témata do vážné hudby. Ale já spíš přeskakovala z jednoho směru na druhý. Jeden den jsem si připravovala absolventskou práci pro komorní orchestr, další den pracovala na písničkách. Konzervativnější kolegové se divili, že dokážu takhle přepínat. I když v harmonii určitých písní je asi znát, že jsem prošla klasickým vzděláním.
Někteří autoři klasické hudby dávají najevo odstup od pop-music. Ta muzika se jim zdá tupá a povrchní. Jak to vnímáte vy?
Já jsem psala část své diplomky o islandské zpěvačce Björk. Profesor Řehoř, který mě učil klasickou skladbu, byl tomu velmi nakloněný. Někteří kolegové skutečně mají pocit, že pop-music je jenom povrchní. Soudí ji podle balastu, který slyší v rádiu, aniž se namáhají a hledají kvalitu mezi takovými umělci, jako je třeba právě Björk. Ono složit popovou písničku a udělat ji tak, aby byla hitem a člověk si za ní stál, to je docela těžké.
Je to výzva i pro skladatele vážné hudby?
Určitě. Když se vám píseň povede, může být smysluplnější než projekt, který se jen tváří jako vznešené umění.
Jak vznikalo album Slečna mrcha?
Měla jsem asi třicet skladeb, ze kterých jsme vybrali třináct finálních věcí. Nosila jsem průběžně Michalovi své nápady a probírali jsme je. Texty jsem psala až na hotovou hudbu. Základní osu aranží jsem připravila předem na počítači. Michal se pak zavřel do studia a nahrál všechny kytary, baskytaru a v podstatě zaranžoval celou desku. Byla jsem velmi mile překvapena. Právě celkový zvuk desky je jeho práce. Byl nejen mým producentem, ale i rádcem a kamarádem.
Neměla jste obavy, že Pavlíčkova kytara vaši muziku zastíní?
Vůbec ne. Já vyrostla na hudbě Pavlíčkovy skupiny Stromboli. Jejich deska Shutdown, kterou jsem objevila v šestnácti letech, ovlivnila mé vnímání populární hudby. Nadchla mě v harmoniích, ve výstavbě kompozic, skvělém projevu Báry Basikové a na tehdejší dobu výborném aranžmá. Bylo to osudové setkání, když mě Michal Pavlíček oslovil.
Říkal, že se úzkostlivě snažil, aby vaši muziku nestrhl na svoji stranu...
Přála jsem si, aby na mé desce bylo hodně kytar. Pro mě byla pocta, že se toho právě Michal ujal.
Jste zvyklá pracovat s elektronikou?
Ano. Nejdříve jsem si na počítači vyzkoušela všechny zvuky a efekty. Po počátečním nadšení jsem vystřízlivěla a naučila se s těmi stroji zacházet citlivěji.
Může se skladatel stát otrokem počítačového programu?
Jsem zvyklá skládat doma u klavíru. Myslím, že to není můj problém. Je to problém lidí, kteří nemají hudební vzdělání a nejsou talentovaní. Pokud méně zapojí fantazii a spoléhají se na dovednost počítače, v jejich muzice se to určitě projeví.
V názvu Slečna mrcha je obsažena křehkost a drsnost. Oba proudy se srážejí nebo protínají v textech, které jsou chvíli plné výčitek, jindy čisté touhy. Proč tolik různých poloh?
To vyplývá z mé povahy. Mám názor, který chci jasně vyslovit, na druhou stranu se do muziky promítá nejistota, bolesti nebo pocity z osobního života. V písni Slečna mrcha není nic osobního. Když jsem psala text, vedla mě hudba i fantazie. Jiné texty jsou hozeny do legrace.
A ke komu se obrací Slečna mrcha?
Obrací se ke všem posluchačům. Přitom bych byla ráda, aby si ji poslechly ženy nebo dívky dejme tomu od patnácti do pětatřiceti let. Nejsem zpěvačka-barbie. Jsem s trochou nadsázky zpěvačka bulimiček a anorektiček, které mají problémy nebo mindráky. Vždyť tlak na ženy je obrovský.
V jakém smyslu?
Mám na mysli tlak společnosti na to, jak ženy vypadají. Mají se podobat útlým vysportovaným vzorům. Dívky, které jsou objektivně štíhlé, se najednou trápí, že nedrží krok s módou. Tak vznikly civilizační poruchy včetně bulimie. Proč bychom se měly podobat dokonalým zpěvačkám ze zahraničí? To není normální. S otročujícími trendy má člověk polemizovat, speciálně v pop-music, kde se málo dbá na osobnost člověka a na to, co vlastně vyjadřuje.
1. listopadu 2002 11:03
