Změna oproti debutu má dvě základní podoby: Bonhamová v prvé vyzrála autorsky a poněkud zklidnila. Ne že by se vzdala rocku, ale její písničky nyní už jen mechanicky neopakují šablonu kontrastu pomalých akustických a svižnějších "ukřičených" pasáží na ploše jedné skladby.
Jsou pastelově rozrůzněné, nespoléhají pouze na řinčivý kytarový zvuk, s nímž poprvé přišla seattleská Nirvana, a častěji se atmosférou přiklánějí ke klasickému rocku 70. let. A když Bonhamová odloží elektrickou kytaru a s akustickým doprovodem brilantně a dojemně odzpívá něžnou skladbu Second Wind, nezdá se to od bývalé pravověrné rockerky ani nepřesvědčivé, ani jen do počtu.
Zásadním, třebaže v rocku tohoto ražení nepříliš běžným nástrojem jsou zde housle. Bonhamová je klasicky cvičená houslistka a teprve na druhém albu dokázala tuto svou schopnost plně zužitkovat právě proto, že její nové, umírněnější písničky dají křehkému nástroji prostor.
A zatímco v některých skladbách, například v úvodní Freed, housle jen navozují melancholickou atmosféru či lehce podkreslují elektrický rockový zvuk, třeba v You Don't Know Me dostanou sólo a za doprovodu akustické kytary zašveholí překvapivý a funkční předěl mezi dvěma refrény. Ve všech případech jsou housle jedním ze dvou nejvýraznějších prvků celkového zvuku, tím druhým je jistý a výrazný vokál.
Ve stále neutuchajícím přívalu žen - autorek i interpretek - působí Bonhamová původně a svěže. Je to schopná skladatelka, přímočará textařka a osobitá zpěvačka, jejíž písničky mohou přijmout za své jak hudební fajnšmekři, lačnící po lahůdkách a neotřelých detailech, tak konvenčnější posluchači, kteří ocení melodii, říz a spád.
Tracy Bonham na přebalu své nové desky Down Here. |
Obal desky Tracy Bonham Down Here. |