Výstava se soustředí na stěžejní linii tvorby Dagmar Hochové. Představený výběr připomíná, že byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze a přátelila se s generací, která často rozvíjela podněty surrealismu.
Její dokumentární i portrétní fotografie i postřehy ze zákoutí ulic byly kořeněny těmito východisky i absurdním nádechem tehdejší socialistické společnosti a Prahy padesátých až osmdesátých let.
Dagmar HochováNarodila se 10. března 1926 v Praze. V letech 1942–1943 a s přestávkou, kdy byla totálně nasazena v Pragfilmu na Barrandově opět v letech 1945–1946 studovala Střední grafickou školu v Praze u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Poté, co absolvovala obor kamera na pražské FAMU, pracovala jako fotografka-reportérka na volné noze pro časopisy Vlasta, Kulturní politika, Literární noviny aj. nebo nakladatelství Albatros V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady. Celý život se systematicky soustředila na reportážní nebo dokumentární fotografii a portréty. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih. V roce 1989 měla rozsáhlou retrospektivu v Domě U kamenného zvonu. Jednotlivé její projekty mapují především knihy: Deset, dvacet, třicet, už jdu (1994), Čas oponou trhnul (1995), Síla věku (1996), Konec chleba, počátek kamení (2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (2009) a retrospektivní publikace Dagmar Hochová (1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (2000). |
Z tvorby Dagmar Hochové jsou nejznámější fotografie dětí a starých lidí, portréty významných osobností, reakce na politické události roku 1968, pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i ze sametové revoluce v roce 1989 nebo také fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie, Švédska a na Slovensko.
"Výstava padesáti fotografií by chtěla ukázat, že tvorbu Dagmar Hochové neformulovala jen humanistická fotožurnalistika, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice a atmosféra tehdejší Prahy," uvádí kurátor výstavy Tomáš Pospěch.
Dagmar Hochová: Otužilec (1973)
Dagmar Hochová: Praha (nedatováno)
Ten se kromě snímků na klasická témata Dagmar Hochové pokusil sledovat i nepříliš známou a dosud nevystavovanou linii její tvorby. Fotografka totiž zachycovala také místa bez lidí, která jsou přesto "zaplněna intenzivní lidskou přítomností," jak zdůrazňuje kurátor.
Podle něj nově nalezená zátiší zobrazují nejen poezii města, ale odrážejí také důležité politické události. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských "graffiti" na dlažbě a zdech pražských domů, propadání kouzlu Matějské pouti v době, kdy bývala ještě na dejvickém Vítězném náměstí, i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.
