Když v roce 1991 představila svoje Dvojčata, bylo to jako zjevení. Milena Dopitová průkopnicky zkombinovala monumentální fotografie a objekty. Počátek její tvůrčí dráhy byl spjatý se skupinou Pondělí, jejímž tvůrčím východiskem byl konceptuální projev.
Dopitová se prosadila jako první ženská osobnost nastupující generace. Galerie hlavního města Prahy jí první výstavu uspořádala v roce 1995 a téměř po dvaceti letech se na její půdu vrací. Expozice nazvaná Miluji a přijímám se koná v budově Městské knihovny na pražském Mariánském náměstí a potrvá do 30. listopadu.
Výtvarnice se zabývala problematikou lidské identity a zasloužila se tak o zdomácnění námětu, který se stal v průběhu devadesátých let mezi mladou českou generací velmi oblíbený. Autorka se od počátku své tvůrčí dráhy s otevřeností vyslovovala také k ženským otázkám. „Nelze ji však v žádném případě považovat za stoupenkyni přímočarého radikálního feminismu, se kterým se setkala při svých prvních zahraničních pobytech a vůči němuž nezastírala skepsi,“ říká kurátorka nynější výstavy Olga Malá. V kontextu českého umění je paradoxně považovaná za průkopnici genderové problematiky. „Sama se však tomu označení vždy bránila,“ dodává Malá.
Jednota dne a noci
Široce strukturovaná tvorba Mileny Dopitové by sváděla k uspořádání retrospektivy, ale aktuální pražská výstava k jejímu dílu přistupuje opačně - zahrnuje práce jen z posledních let, nejstarší je z roku 2010. „Určitý retrospektivní moment naznačuje jen stěna pokrytá dlouhou řadou názvů všech dosavadních prací autorky,“ říká kurátorka.
Výstava reflektuje každodenní rovinu života. Lze ji chápat jako jednotu dne a noci - představuje jak dynamiku a vitalitu života v plné síle a v slunečním jasu (Zlaté časy, 2014), tak odvrácenou temnější část vztahující se k existenciálním danostem lidských osudů jako pomíjivost touhy, marnost a smrt (Darovanému městu, 2013). Obě části propojené nekonečným koloběhem vodotrysku však autorka - jak symbolicky uvádí v názvu výstavy - miluje a přijímá.
Nově a snad poněkud nečekaně jedna z hlavních idejí koncepce výstavy akcentuje roli muže. „Jak je však pro autorku typické, přistupuje k němu po svém, bez patosu, se smyslem pro intimitu na jedné a určitým odstupem na straně druhé, avšak vždy s osobním prožitkem,“ vysvětluje Malá. V pracích z devadesátých let Dopitová nechávala diváka skrze každodenní činnosti nahlédnout do zákulisí rutinních intimních rituálů žen, v Městské knihovně zastihuje také muže v jeho intimní soukromé sféře (cyklus fotografií Dobrovolného hrdiny, 2014).
S mužským principem je tradičně spojován fenomén pospolitosti kolektivních sportovních aktivit, který je tématem multimediální instalace Já, mám, pojď, já, jdu (2013). Jeho ženským protějškem, avšak s politickými konotacemi, je projekce M. M. D. (2010). V hlavní roli videa tančí na současnou hudbu „Jarmilky“. Unifikovanou jednotnou cvičební obuv pro matky i dcery si vybaví každý pamětník.
