Na výstavě Bourdelle a jeho žáci - Giacometti, Richierová, Gutfreund, která bude do konce května k vidění v domě U černé Matky boží, lze totiž ve zkratce absolvovat kurs tvůrčího přístupu k plastice.
Výstava vede od zakladatele moderní plastiky přes umělce, jenž jako první podrobil sochu kubistické kritice, až k doteku sochařství se surrealistickým experimentem, ústícím v plastice existenciální. Expozice se shodou okolností koná devadesát let poté, co Bourdellovo dílo - stejně jako nedlouho předtím Rodinovo a Munchovo - vstřícně přijala zdejší umělecká komunita.
Navíc se vůbec poprvé na domácí půdě lze ve větší míře setkat s Giacomettim, jehož příklad do jisté míry usměrnil české sochařství a umělecké myšlení v šedesátých letech. Šťastnou shodou okolností nedávno vyšel i výbor z Giacomettiho textů a rozhovorů edičně připravený Stanislavem Kolíbalem pro nakladatelství Arbor vitae, takže zdejší publikum může ke slovu přiřadit také přímý zážitek.
Giacometti je jistě nejslavnější sochař z vystavené čtveřice; není to tak dlouho, co sochařovu básnicko-filozofickou monografii napsal také u nás známý "tajný princ" francouzské poezie Yves Bonnefoy, jeho popularitu dokládají i četné monografické výstavy - před dvěma lety se jedna konala ve vídeňské Kunsthalle a loni u příležitosti knižního veletrhu ve Frankfurtu se jím znovu prezentovalo Švýcarsko. Germaine Richierová, jejíž tvorbu si v Praze nespojujeme s výraznějším výkonem, může v tomto kontextu působit zprvu jako "nezbytný", slabší článek expozice. Podobně však mohl působit ve Francii právě Gutfreund, jenž bývá přes svůj zásadní příspěvek k diskusi o možnostech kubistického sochařství obvykle prezentován především v rámci výstav českého umění.
Gutfreund, Giacometti a Richierová se v Bourdellově ateliéru nikdy nepotkali - Gutfreund pobýval u svého učitele na akademii Grand Chaumiere o deset let dříve než slavný Švýcar a Richierová docházela do mistrova soukromého ateliéru. Přesto v záplavě jeho žáků tvoří tři výrazné osobnosti, jež domýšlely a svébytně formulovaly některé myšlenky v Bourdellově díle pouze naznačené. Podle kurátorky expozice Heleny Staubové nicméně nejde o hledání genealogie či porovnání tvůrčích postupů, ale o rovnoprávný dialog výrazných individualit.
Pro české umění je výstava nejen připomínkou evropské dimenze Gutfreundova díla, ale především přirozeného vyrovnávání se s impulsy přicházejícími z "cizí" umělecké tradice. Gutfreund následoval Bourdella jako svého mistra do Paříže, kde se v doteku s kubismem stal nepominutelnou postavou moderního sochařství. Expozice byla k vidění už loni na jihu Francie v Campredonu a poté v pařížském Museé Bourdell. Není to projekt, jímž se sami utvrzujeme v přesvědčení o významu zdejšího umění, ale naopak jeden z řady přirozených pokusů zmapovat prostor moderní evropské tvorby.
Výstava vede od zakladatele moderní plastiky přes umělce, jenž jako první podrobil sochu kubistické kritice, až k doteku sochařství se surrealistickým experimentem, ústícím v plastice existenciální. Expozice se shodou okolností koná devadesát let poté, co Bourdellovo dílo - stejně jako nedlouho předtím Rodinovo a Munchovo - vstřícně přijala zdejší umělecká komunita.
Navíc se vůbec poprvé na domácí půdě lze ve větší míře setkat s Giacomettim, jehož příklad do jisté míry usměrnil české sochařství a umělecké myšlení v šedesátých letech. Šťastnou shodou okolností nedávno vyšel i výbor z Giacomettiho textů a rozhovorů edičně připravený Stanislavem Kolíbalem pro nakladatelství Arbor vitae, takže zdejší publikum může ke slovu přiřadit také přímý zážitek.
Giacometti je jistě nejslavnější sochař z vystavené čtveřice; není to tak dlouho, co sochařovu básnicko-filozofickou monografii napsal také u nás známý "tajný princ" francouzské poezie Yves Bonnefoy, jeho popularitu dokládají i četné monografické výstavy - před dvěma lety se jedna konala ve vídeňské Kunsthalle a loni u příležitosti knižního veletrhu ve Frankfurtu se jím znovu prezentovalo Švýcarsko. Germaine Richierová, jejíž tvorbu si v Praze nespojujeme s výraznějším výkonem, může v tomto kontextu působit zprvu jako "nezbytný", slabší článek expozice. Podobně však mohl působit ve Francii právě Gutfreund, jenž bývá přes svůj zásadní příspěvek k diskusi o možnostech kubistického sochařství obvykle prezentován především v rámci výstav českého umění.
Gutfreund, Giacometti a Richierová se v Bourdellově ateliéru nikdy nepotkali - Gutfreund pobýval u svého učitele na akademii Grand Chaumiere o deset let dříve než slavný Švýcar a Richierová docházela do mistrova soukromého ateliéru. Přesto v záplavě jeho žáků tvoří tři výrazné osobnosti, jež domýšlely a svébytně formulovaly některé myšlenky v Bourdellově díle pouze naznačené. Podle kurátorky expozice Heleny Staubové nicméně nejde o hledání genealogie či porovnání tvůrčích postupů, ale o rovnoprávný dialog výrazných individualit.
Pro české umění je výstava nejen připomínkou evropské dimenze Gutfreundova díla, ale především přirozeného vyrovnávání se s impulsy přicházejícími z "cizí" umělecké tradice. Gutfreund následoval Bourdella jako svého mistra do Paříže, kde se v doteku s kubismem stal nepominutelnou postavou moderního sochařství. Expozice byla k vidění už loni na jihu Francie v Campredonu a poté v pařížském Museé Bourdell. Není to projekt, jímž se sami utvrzujeme v přesvědčení o významu zdejšího umění, ale naopak jeden z řady přirozených pokusů zmapovat prostor moderní evropské tvorby.
