Tragický život a tragická smrt. Nesmazatelný romantický rozměr, který v uměleckém kontextu mají pro spoustu lidí, je v případě nizozemského malíře Vincenta van Gogha přímo modelový. Snad žádný z umělců 19., ale možná ani 20. století se nestal objektem tolikerého literárního, ale i filmového či divadelního zpracování.
Připomeňme jen jeho nejslavnější životopis Žízeň po životě z pera Irvinga Stonea, v českém překladu svého času velmi populární Život Vincenta van Gogha od Henriho Perruchota, ale koneckonců i původní české zpracování Vladimíra Drnáka Hlavou proti zdi.
K onomu "romantickému" prožitku čtenářů, toužících dozvědět se z první ruky o van Goghově životní tragédii a zároveň genialitě, ovšem přispívají hlavně jeho dopisy, které se ve světě začaly objevovat už od počátku 20. století. Zpočátku cenzurované, po dovršení sta let od pisatelova narození v plně otevřené podobě. Definitivní soubor van Goghovy korespondence tvoří 874 dopisů.
S kresbami a skicami
V češtině vyšly van Goghovy dopisy už ve dvou vydáních v 50. letech, další výbor v letech sedmdesátých. Nyní se na pultech objevil v edici Karawana nakladatelství Labyrint komentovaný výbor umělcovy korespondence s názvem Deník v dopisech, který připravil přední znalec van Goghova díla Jan Hulsker.
Pro svazek sestavil chronologicky výňatky dopisů především bratru Theovi, ale i dalším přátelům z let 1881–1890. Doprovází je více než dvě stovky reprodukcí kreseb, obrazů a skic, které se vztahují ke konkrétním obdobím malířova života a které často sám van Gogh v dopisech komentuje.
Hovoří však i o svých existenčních potížích, o své duševní chorobě a jejím léčení, o pobytu v Paříži i na jihu Francie. Tedy o všem, co má "v malíčku" každý, kdo se byť jen lehce o van Goghův život někdy zajímal. V korespondenční podobě na rozdíl od veškerého více či méně kvalitního převyprávění působí na čtenáře nebývalá autenticita osobního svědectví.
"Milý bratře, děkuji ti za dopis, který dnes přišel, a za padesátifrankovou bankovku, kterou obsahoval. Hrozně rád bych ti napsal o spoustě věcí, ale jednak mě úplně přešla chuť a kromě toho cítím zbytečnost takového psaní," začíná Vincent van Gogh svůj vůbec poslední dopis z 23. července 1890. Zmiňuje se v něm i o svém posledním obrazu Daubignyho zahrada. O šest dní později zemřel na následky postřelení, které si sám způsobil.
