Za "velké umělecké dílo, jímž jste obohatil naši národní kulturu", mu v březnu 1948, několik měsíců před svou smrtí, děkoval prezident Edvard Beneš.
Paradoxně ho v září téhož roku vyznamenal titulem národní umělec i prezident nově ustavený - Klement Gottwald, jehož režim zasloužilému legionáři a prvorepublikovému dramatiku Langerovi neměl na dlouhou dobu přát.
Dopisy přátel
Právě vydaná Langerova korespondence, z jejíchž plánovaných tří svazků je zatím na trhu první díl A-K (obsahuje na sto padesát adresátů), prochází téměř celým jeho životem. Od zanícených listů dvacetiletého studenta medicíny s "vášnivou vůlí prožíti všechno" až po dopisy z roku 1965, provázené neduhy a stářím, ale stále energické.
Zdokumentována tu jsou dlouholetá přátelství a souznění - třeba s dramatikem a režisérem Jaroslavem Kvapilem, který roku 1912 v Národním divadle uvedl první Langerovu hru Svatý Václav.
Langer skutečně prožil téměř vše - naplněný i bolestný osud autora, který byl spolu s bratry Čapkovými jedním se symbolů své generace, zosobněním ideálů samostatného státu.
Začínal jako anarchista, který s Jaroslavem Haškem zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona, prosadil se jako dramatik, jehož díla hrály přední české i zahraniční scény, nepochybné zásluhy měl v obou válkách, kde působil jako vojenský lékař a z nichž se vrátil jako plukovník.
Jeho rodinu postihlo nacistické běsnění: bratr Josef spáchal sebevraždu, bratr Jiří, taktéž talentovaný spisovatel, onemocněl za dramatického útěku z domova přes Dunaj, kde jejich loď na tři měsíce zamrzla. Zemřel v Tel Avivu roku 1943.
Vypovídají o tom i dopisy Maxe Broda, který se o umírajícího obětavě staral a žádal pro něj na Langerovi finanční přispění.
U šéfa zdravotnictva československé zahraniční armády hledali za druhé světové války pomoc mnozí - od československých vojáků, lékařů, kteří se nemohli v Británii uplatnit, až k Adolfu Hoffmeistrovi, internovanému ve Francii, či Egonu Hostovskému, který z nešťastné newyorské emigrace psal horečnaté, úpěnlivé dopisy.
"Jsi především spisovatel - a pak dlouho nic, jsi vedle Martinů nejznámější československá kulturní osobnost za hranicemi," apeloval Hostovský roku 1941.
Gottwaldova (ne)milost
Po válce a komunistickém puči však bylo vše jinak. Od roku 1949 národní umělec Langer,
téhož času v důchodu a s hodností generála, přestal vycházet.
Nemohl a ani nechtěl - ostatně roku 1952 ho E. F. Burian marně přemlouval k "legionářské hře, v které byste revidoval v prvé republice rozšířený a ještě doposud ne dostatečně korigovaný pohled na boj našich legií" anebo k přepracování Jízdní hlídky z "dnešního hlediska".
Úspěšná, roku 1936 Státní cenou oceněná hra o krvavém střetu českých legií s bolševiky totiž v nové ideologii nebyla k použití. Absurditu té doby dokresluje i autorův dopis Klementu Gottwaldovi z roku 1951, kdy prosil o milost pro svého syna Jana odsouzeného k dvaceti letům vězení za plánování útěku z Československa.
"Rozsudkem nad svým synem, do kterého jsem vkládal všechnu svou lásku, byl jsem postižen jako katastrofou. Jsem od té doby zlomen fyzicky i duševně, neschopen soustředění a soustavné činnosti a práce," psal Langer. Gottwald ho nevyslyšel.
"Je zajímavé, že se nikdy neobrátil na svého dávného kamaráda z legií Zdeňka Fierlingera. Měl by to snazší, Fierlinger byl místopředsedou vlády a pak předsedou Národního shromáždění.
Ale Langer psal raději Gottwaldovi a Zápotockému, měl pocit, že Fierlinger Beneše zradil," říká literární historik a editor Langerových spisů Jiří Holý. O co trpčeji zpětně vyznívá Fierlingerův "bratrský pozdrav" z roku 1941 a ujištění, že "na své kamarády ze staré vojny
nezapomíná".
Na lázně a na činži
S politickým uvolněním a zejména přičiněním Vítězslava Nezvala se v druhé polovině 50. let začínají objevovat Langerova díla, první Pražské legendy. Ne vždy v důstojné podobě - roku 1957 se autor zděsil nad korekturami Tří her o spravedlnosti s titěrným písmem, natlačenými řádky, přeplněnými stránkami.
"Jistě není Vaším úmyslem, aby po tolikaletém umlčování se jejich autor objevil v takové nouzové podobě," psal řediteli Československého spisovatele Ladislavu Fikarovi.
V 60. letech mu zbývalo jen několik let života, ale nacházel chuť psát, k čemuž přispěla i návštěva Vídně a uznání, jehož se mu tam dostalo. "Ovšem že mě to těšilo po tom odstrkávání doma... To se ví, chtěl bych to všecko zažít především tady," psal roku 1963 bratranci
Arnoštu Kolmanovi.
Což se mu začínalo dařit: velký ohlas měly Filatelistické povídky, vzpomínky Byli a bylo, ale i článek pro Literární noviny o tehdy nedoceněném Josefu Váchalovi.
Poslední Langerův dopis svazku, vydaného nakladatelstvím Akropolis, je z dubna 1965 Viktoru Fischlovi: "Já zas vyjdu napřesrok znovu s Pražskými legendami a s Bratrstvem Bílého klíče.
Pořádně nás teď zdanili, ale přece jen mi zbude něco na Františkovy Lázně a na činži. Na Smíchově mi hrají Periferii, docela slušně." Jak podotýká Jiří Holý, František Langer vlastně zemřel předčasně, za plných literárních sil.
