V pevné, šité vazbě místo paperbacku, na kvalitnějším papíře, umožňujícím reprodukovat barevné fotografie průběžně v textu, vyšel nový svazek edice Rozhovory v nakladatelství Portál. Protagonistou knihy je herec, muzikant a spisovatel Jiří Suchý (1931).
Interview s ním, nazvané Mé srdce – tisíc kilowatt, se objevilo nedlouho po otevření nového sídla Divadla Semafor v pražských Dejvicích; snímky z tohoto slavnostního aktu publikaci uzavírají.
Po pravdě řečeno, zakotvení v Dejvicích, jež by mělo ukončit porevoluční provozní anabázi Semaforu po metropolitních scénách, se po přečtení knihy ukazuje jakžtakž únosným důvodem k jejímu vzniku.
A příčinou jsou odvaha a drzost – k nimž však pouze s rozpaky připojujeme přívlastek "zdravé" – Magdy Hettnerové, která rozhovor připravila. Dvaadvacetiletá absolventka Vyšší odborné školy publicistiky v Praze docházela za Suchým během loňska.
Což o to, Hettnerová usedala k hovorům s klasikem docela připravená: jeho knihy a interview s ním měla pročtené, písně nejspíš naposlouchané, ale nelze poznat, zda měla i nakoukané Suchého filmy.
Neostýchá se umělce zeptat, jak na tom je finančně, zda byl manželce věrný, koho má dnes za partnerku, jak je na tom zdravotně, jestli si rozumí s mladými lidmi, s vlastními dětmi, s bratrem Ondřejem.
Jistá "neotesanost" nemusí být na škodu, nejspíš je dokonce lepší, než kdyby k Suchému přisedl jeho vrstevník a lebedili si v zasvěcenecky přitakávací besedě o sobě a o době.
Kromě toho výrazné generační rozdíly, konfrontace zcela odlišných zkušeností nevylučuje zajímavý výsledek: mladičký tazatel se může na klasika podívat po svém, může se ho zeptat na to, co starší lidi už nenapadne.
Tato potence je v dialogu Suchý–Hettnerová patrná, avšak nerozvinutá, a to vinou spoluautorčinou, tedy pokud nebudeme Suchému vytýkat, že rozhovor v téhle podobě zautorizoval.
Hettnerová platí nováčkovskou daň konkrétně v tom, že neudrží logický sled interview. Na některé skutečnosti se táže opakovaně, jako kdyby si nepamatovala, že již o tom šla řeč (například se na str. 125 zeptá, v čem spočíval soukromý humor Suchého a Šlitra, ačkoliv nedlouho předtím o tom Suchý mluvil).
Mechanicky se opakující úvodní slůvka Suchého odpovědí "Ano" či "Ne" jsou nadbytečná, neboť za nimi rozvinutě následuje totéž.
A jestliže Hettnerová položí otázku, zda v divadle fungovala cenzura, tak je to nemístný dotaz jednak proto, že odpověď vyplývá z toho, co jí Suchý už vyprávěl, jednak se ani osmělená mladá laň, má-li ambici připravit knižní interview s člověkem natolik "zapuštěným" v dějinách, jako je tomu u Suchého, nemůže projevovat jako historický mimoň.
Že ji to ve Vyšší škole publicistiky nenaučili, je na pováženou, a že to prošlo v redakci Portálu, je rovněž chyba.
Čtenář ani nemusí být expert či fanoušek Semaforu, a přesto nad svazkem Mé srdce – tisíc kilowatt opakovaně zažívá intenzivní pocit déja vu: tohle jsem již od Suchého slyšel.
Kniha osloví především skalní příznivce, kteří o Suchém a Semaforu musí vlastnit úplně všechno, co vyjde. A možná poslouží i coby záchytný bod pro zájemce z nastupujících generací, kteří o Suchém cosi tuší a jsou ochotni se o něm něco dozvědět, ale nesmí to být moc dlouhé a zasvěcené.
Nejsem si však jist, zda zrovna digestovou zpověď, v níž se vedou hovory daleko více o dění a provozu kolem umění než o umění samém, Jiří Suchý touhle publikací zamýšlel. Očividně sebevědomé Magdě Hettnerové bylo povoleno víc, než na kolik ona zatím má.
