Výstava expresionismu končí, expresionismus žije dál. Tak by se dalo pojmout vydání monografie Křičte ústa! Předpoklady expresionismu ke stejnojmenné rozsáhlé přehlídce v Městské knihovně v Praze, která po prodloužení skončila 1. dubna.
Bohužel, velká obrazová publikace vydaná nakladatelstvím Academia a zastupující zároveň katalog byla slavnostně pokřtěna jen pět dní před ukončením expozice. Přejímá a rozvádí však odkaz výstavy, jež se pokoušela o nový pohled na expresionismus, o další souvislosti, ale bez snahy směr zcela vymezovat.
Krása kontrastů
Každý ze čtyř autorů publikace – Petr Wittlich, Vojtěch Lahoda, Marie Rakušanová a Karel Srp – se vyjadřuje k problému expresionistických tendencí v českém umění po svém. Společně pak postihují hlavní nesrovnalosti vnímání tohoto směru u nás, který byl především chápán jako negace impresionismu, ale třeba i naturalismu, symbolismu či secese, a nikoli jako směr, který tendence předchozích proudů rozvíjel.
Obšírněji se kniha zabývá i srovnáním dvou generací českých umělců na přelomu 19. a 20. století. Jde o autory děl tradičně považovaných za expresionistické (raná tvorba Bohumila Kubišty, Emila Filly, Václava Špály, Jana Zrzavého či Josefa Váchala, čili představitelů skupiny Osma založené v roce 1907) a jejich předchůdce (Františka Bílka, Jana Preislera, Antonína Slavíčka, Františka Kupku, Otakara Lebedu a další).
Množství reprodukcí odpovídá textu nejen tematicky. Snaží se například také o vzájemnou konfrontaci umělců v dílech se stejnými náměty (autoportréty a portréty, hráči karet, duch kavárny či promenády, nevěstky, krajiny, kontrasty přírody a města i kontrasty sociální a podobně). Možné je srovnat i takřka totožná díla nazvaná Na podzim v mlze Antonína Slavíčka a Otakara Lebedy – první vyvolává dojem dramatického oparu, druhé je naopak jakoby prozářené sluncem.
Navíc pokud díla ilustrují pojednání různých autorů katalogu, jsou lehce vyhledatelná podle číselného odkazu. Díky této jinak velmi příjemné názornosti je však hned na prvních stránkách knihy (str. 10, 11) patrná záměna dvou popisků děl, zřejmě však v celé knize ojedinělá.
Kromě hlavních textů jsou součástí publikace i stručné životopisy uváděných umělců a také časová osa mapující podstatné události pro vývoj expresionismu od roku 1884
do roku 1914.
Konkrétní versus obecné
Hlavní slovo v úvodu i v první „rozpravě“ o expresionismu má historik umění Petr Wittlich, autor publikace Česká secese. Ve svém textu nastiňuje možné pohnutky tvůrců tíhnoucích k expresi na příkladu několika autorů, především pak živě a poutavě na díle, životě i autentických záznamech sochaře Františka Bílka, označeného za modelového moderního umělce 90. let 19. století.
Konkrétním dílům, autorům a kontrastům v kontextu paralelně se rozvíjejících uměleckých proudů se věnuje i poslední z autorů knihy Karel Srp ve svém příspěvku Osy sváru. Naopak Vojtěch Lahoda postupuje od dobových kulturních a společenských souvislostí, ovlivněných také filozofií Nietzscheho a Schopenhauera, až k definování českého expresionismu a jeho rozboru.
A snaží se o to až možná kantorským způsobem. („V naší úvaze se zaměříme na onen substrát, na podloží, které v českém prostředí umožnilo vzrůst hnutí, které je označováno jako expresionismus...“)
Tak jako je hlavním tématem Lahody expresionistická krajina a město, hlavní stať – opět spíše teoretické pojednání – autorky i editorky publikace Marie Rakušanové probírá téma napětí, ať už mezi obsahem a formou, nebo uvnitř duše umělce, což se pak odráží i v jeho autoportrétech.
Marii Rakušanové, jež byla zároveň kurátorkou výstavy expresionismu, vynesla příprava výstavy i publikace ocenění. Získala Cenu Josefa Krásy pro badatele do 40 let za uměleckohistorický počin roku 2006.
