"Místo výstřelu však cvakla jen spoušť závěrky. Úleva trvající zlomek sekundy pominula," píše na své výstavě Trapný pokus o autoterapii Jiřina Hankeová.
"Při fotografování," pokračuje Hankeová," jsem se dostávala do krátkého stavu vytržení, oproštění od beznaděje, byť na onen pouhý zlomek sekundy.
Psychofarmaka jsem se marně pokoušela nahradit zviditelněním stavu duše. K bytostnému projevu deprese – nechci vidět, nechci slyšet, nechci mluvit, nechci žít – se navíc přidružil stav, který se mne také velmi dotýká a depresi znásobuje, a tím je počátek ženského stárnutí."
Fotograficky si "ulevovala" většinou doma v koupelně a dokumentovala svoji tvář. Odkvétání těla – prsou, břicha, nohou, zadku – si, zřejmě z pudu sebezáchovy, odpustila.
I tak jsou úzkost a strach z času na snímcích, pořizovaných na barevný film kompaktním olympusem, dobře patrné. Když Hankeová deformuje svoji tvář punčochou či síťkou, když si ji různě pomalovává, lepí na ni fólii nebo klade na sebe malůvky se smyslnýma očima, je to jen zoufalý pokus "nevidět se" a taky nebýt viděna.
Obrazově jde o snímky průměrné, pravda, můžeme jejich obyčejnost považovat za službu věci. Méně však již to, že cyklus by zasluhoval odříznutí některých variant; tím spíše, že jde o dokumentaci psychického stavu, nikoliv procesu. Ale tenhle cyklus dokáže oslovit, protože autorčinu sebenasazení se dá věřit.
