„No tak se projdi mezi diváky, ukaž, jak denně cvičíš na housle, a vy si na něj klidně sáhněte.“ Tak herec a moderátor Jan Budař povzbuzuje publikum v Rudolfinu, které tvoří teenageři, houslista je pouze o málo starší než oni. Zjevně je to psina, která pokračuje, když má houslista zahrát melodii podle přání diváků. Napřed vesele, pak naštvaně. „Zamilovaně!“ piští dívky ze zadních řad. „Abys nalákal zákazníka na nějaký produkt, třeba na pračku,“ zní další, pragmatičtější požadavek. Houslista si se vším poradí.
Jiná scénka. „Na co asi myslel Leoš Janáček, když psal tuhle emocionální část Sinfonietty?“ ptá se Budař. „Na teplou vanu!“ zazní názor. „Na těžkou situaci!“ oponuje jiný hlas. „Na ženu!“ vykřikne další. „Přihořívá,“ povzbuzuje moderátor. „Na peníze!“ zvolá další dospívající. „Jasně, se ženou peníze souvisejí,“ připustí Budař.
Smích zesílí, trochu jistě i na účet důstojného „klasika“, ale účinku zjevně bylo dosaženo, mládež podvědomě vstupuje do světa, který mnohdy nezná. Řada hudebních institucí v posledních dvaceti letech čelí faktu, že publikum koncertů klasické hudby stárne. A pokud nechtějí, aby jim vymřelo, musí zaujmout mladší generaci.
Prezident ano, Vinnetou ne
Programy pro děti a dospívající začaly vymýšlet pražské i mimopražské orchestry a festivaly. Jeden z nejefektivnějších projektů vytvořila Česká filharmonie. Režii svěřila Alici Nellis a kromě Jana Budaře, jenž má na starosti teenagery, přizvala ještě herce Pavla Lišku, jenž uvádí pořady pro menší děti, a Marka Ebena, který oslovuje dospělé.
Duchovním otcem zdejších vzdělávacích programů je muzikolog Petr Kadlec. „Dřív se prostě sdělila fakta a zahrál se velký kus. Jenže tím se mladé lidi oslovit nepodaří. Když k nám ještě školy jezdily na veřejné generálky, tak nám pak učitelky psaly, že děti třeba u Beethovenovy symfonie vydrží první dvě tři minuty a pak se v hudbě utopí. Potřebují k tomu ještě slyšet něco dalšího,“ vysvětluje Kadlec. Jeho tým proto začal hledat inspiraci hlavně u Berlínských filharmoniků, jejichž výchovné programy jsou proslulé, ale i jinde v Evropě.
Postupně vznikl nabídkový katalog pořadů a workshopů, které cílí na všechny věkové skupiny, od mateřských škol až po dospělé. „Nejmenší děti potřebují co nejméně slov a nejvíc zvuků, důležité je jim ukázat, že nástroje umějí napodobit věci, které vidí kolem sebe,“ vysvětluje Kadlec.
Malí špunti ovšem podle něj umějí zaskočit nečekaným pohledem. „Jednou jsme se bavili o harfě a dětem jsme předvedli, jak zní nejhlubší struna. Zeptali jsme se, co to je. Padala různá přirovnání, třeba medvěd, ale pak se přihlásila dvou- nebo tříletá holčička a s vážnou tváří pronesla: Pan prezident!“
Nejvíc horkých chvilek však připravují organizátorům teenageři. „Nečekaně zafungovalo, když jsme je s dirigentem Markem Ivanovićem vyzvali, aby s námi zazpívali hlavní téma první věty Italské symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Chtěli jsme demonstrovat, že k Itálii zpěv patří, a oni nečekaně spolupracovali. Lidský hlas je pro ně očividně něco ohromně poutavého,“ soudí Kadlec.
Nastaly však také situace, kdy se autoři do světa náctiletých úplně netrefili. „Když jsme uváděli Dvořákovu Novosvětskou, řekli jsme si, že napřed pustíme hudbu k filmům o Vinnetouovi, kterou všichni poznají, a pak vysvětlíme, že tahle symfonie nám poví mnohem víc než jen příběh o Indiánech. Jenže to nezafungovalo. Zjistili jsme, že dnešní teenageři už Vinnetoua neznají,“ přiznává Kadlec.
Skřítkové a skutečná kapela
Vedle České filharmonie mají své stabilní programové bloky věnované dětem i jiné české orchestry. PKF – Prague Philharmonia nabízí koncerty, jimiž provázejí skřítkové Šíma a Lupi. Filharmonie Brno pořádá v sobotu dopoledne koncerty pro rodiny s dětmi, které uvádí český beatboxer a improvizátor Ondřej Havlík, vystupující pod uměleckým jménem en.dru.
Ten spolupracuje i s projektem Struny dětem, který byl donedávna součástí festivalu Struny podzimu, od letoška však bude pokračovat samostatně. Od počátku za ním pořadatelsky stojí Dana Syrová. „Naším hlavním cílem bylo umožnit dětem, aby se v uměleckém prostředí cítily přirozeně,“ zdůrazňuje.
Během jednoho podzimního víkendu festival organizuje sérii dílniček a koncertů v pražském Divadle Minor a na Novoměstské radnici. A protože Struny podzimu se od počátku profilovaly jako festival křižující různými žánry, tak tuto linii sleduje i projekt pro mladou generaci. Vedle pořadů postavených na klasické hudbě začal nabízet i workshopy z oblasti popu a rocku, určené hlavně dospívajícím. „Loni jsme poprvé připravili výhradně pro ně projekt Open Mic. S předstihem mohli poslat své vlastní nahrávky a vybraní jedinci si pak vyzkoušeli koncert s profesionální jazzovou kapelou, včetně zvukové zkoušky a osvětlení. Prostě si mohli prožít svůj sen,“ dodává Syrová.
Řadě hudebních institucí se zkrátka podařilo dokázat, že výchovné koncerty nejsou otrava a nemusí skončit střelbou z praku po nebohém virtuosovi jako v jedné povídce Šimka a Grossmanna. Podle Petra Kadlece z České filharmonie byla v minulých dobách chybná už sama představa, že lid se bude kolektivně vzdělávat. I v hudbě. „Naším úkolem není hromadně vzdělat všech tisíc lidí v sále, nýbrž kultivované jednotlivce s rozlišovacími schopnostmi. A když se po nějaké době přihlásí třeba bývalý student s tím, že si stále pamatuje, jak jsme mu tehdy vysvětlovali Prokofjeva, tak to je důkaz, že to jde,“ uzavírá Kadlec.
