Alespoň ty, kteří na základě jeho starších děl vkládají do kontroverzního spisovatele konkrétní očekávání. V knize Mapa a území (orig. La Carte et le Territoire, přeložil Alan Beguivin) totiž není například jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je "vyklidněný" a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století. V tomto smyslu je román tradiční.
Michel HouellebecqNarodil se roku 1958 na ostrově Réunion. Když mu bylo šest let, matka opustila rodinu a konvertovala k islámu. Žil u babičky z otcovy strany, členky francouzské komunistické strany a pravověrné stalinistky. Vystudoval lyceum a Vysokou školu zemědělskou. V 80. letech byl opakovaně hospitalizován na psychiatrické klinice. Psal a publikoval poezii a roku 1991 vydal biografii H. P. Lovecrafta. Roku 1994 na sebe upozornil románem Rozšíření bitevního pole, který byl přeložen do řady jazyků (česky 2004). Druhý román, Elementární částice (1998, česky 2007), ho rázem vynesl na francouzské literární nebe a získal za něj dvě literární ceny. Ještě větší ohlas vyvolala následující próza Platforma (2001, česky 2008). Po jejím vydání byl poprvé obviněn z rasové nenávisti. Česky dále vyšel román Možnost ostrova (Odeon 2007). Mapa a území je autorovo dosud poslední dílo. Osmého listopadu 2010 za něj získal Goncourtovu cenu a stal se tak 108. nositelem tohoto prestižního literárního ocenění. |
Autor vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Kariéru umělce začal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů. Když ale zjistil, jak fascinující záležitostí je mapa, začal se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území.
Objevil zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů. Vzniklé umělecké fotografie při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla.
Zároveň je však tento román naprosto avantgardní: Michel Houellebecq vstupuje do románu jako jedna z postav, ba jako postava hlavní. A vchází pěkně středem, pod svým jménem, se všemi špatnými vlastnostmi. Tradiční a netradiční není jediná opozice románu. Další nálepkou bude postmoderní s pobaveně naznačeným přesahem k bulvárnímu.
Román saturuje různé definice postmodernismu, v prvé řadě intertextovost zásobenou přiznanými i nepřiznanými citacemi, jasnými i skrytými narážkami. Podobně na tom je mizení hranice mezi fikcí a realitou. Čtenář je brzy zmaten: myslí to Houellebecq vážně, dělá si legraci ze sebe, z jiných žijících osobností, nebo ze čtenářů?
