Mladý umělec třesoucí se rukou zabalil ráno svůj rukopis do hedvábného papíru. Teď stojí před honosným nakladatelským domem na pražských Vinohradech.
"Nesu panu nakladateli svůj rukopis," řekne potichu slečně, která má stůl hned u dveří. "Položte ho tady, přečteme ho a sami se vám ozveme," řekne mladá žena a zase už ťuká do počítače.
Takoví jako on se tu objeví nejméně dvakrát týdně. "Nemám to radši odnést nakladateli osobně?" ptá se nervózně mladík. "To je v pořádku. Po pravdě řečeno upřednostňujeme, když nám autoři své rukopisy posílají poštou."
Ladislav Horáček, majitel pražského nakladatelství Paseka, objeví skutečného spisovatele jen jednou za deset let. Ale předpokládejme, že tenhle talent desetiletí patřil právě našemu mladíkovi. Nakladatel dá rukopis přečíst redaktorům. Spolu se poradí o výši nákladu. Za pár měsíců je román na světě. Ale to hlavní má teprve přijít. Až když si jeho knihy všimnou literární recenzenti, má mladík jistou naději stát se slavným prozaikem. Ale je o co stát?
Příliš mnoho spisovatelů
Uživit se v Česku krásnou literaturou je nelehký úkol. I ti nejlépe prodávaní spisovatelé jako Michal Viewegh a Petr Šabach musí alespoň jednou za dva roky napsat novou knížku. Česká Obec spisovatelů má 770 členů. Jenže u nás se nikdy neuživí víc než deset beletristů, tvrdí nakladatelé. Copak jsme tak negramotní? Ne, jsme úplně normální. Do knihkupectví chodí pravidelně každý dvacátý Čech. Tak tomu bylo vždycky a stejně je tomu i všude ve světě. Jenže Čechů je málo. A titulů na pultech den ode dne víc.
Takže - kniha, která by ještě před patnácti lety vyšla v nákladu sto tisíc, se dnes musí spokojit s deseti tisíci výtisků. A přesně tady začíná začarovaný kruh českého beletristy. Čím nižší je náklad, tím menší dostane autor procento z prodeje. Málokdy se nakladateli stane to, co se stalo v případě nedávno objevené spisovatelky Květy Legátové. Její kniha Želary byla velkým literárním objevem. Jenže osmdesátiletá autorka prosila, aby jí žádné peníze neposílali. "Když už je pošlete, tak je dám na zvířata. Co bych s nimi dělala?" řekla nakonec. To se však často nestává. Všichni ostatní spisovatelé jsou závislí na každém procentu z prodané knihy.
Hluboko do kapsy
Petra Hůlová vydala loni svůj první román Paměť mojí babičce. Kritici nad její prvotinou jásali a prohlásili ji knihou roku. Aby se knihy s tak ponurým obsahem prodalo šest tisíc, to se jen tak nestává. Začínající spisovatelka dostala od nakladatele patnáct tisíc korun z každé tisícovky prodaných knih. To je u začínajícího autora docela dost. A tak zbylo Petře Hůlové zhruba sto tisíc hrubého. Šest průměrných měsíčních platů. Aby se uživila, musela by vydat po půl roce další skvělý román, který by se prodával alespoň stejně dobře jako ten první.
Mnoho vynikajících českých beletristů jako třeba Jáchym Topol už pochopilo, že je místní trh neuživí. Co jim zbývá? Nic jiného než každý rok žádat o granty v různých nadacích. Rozprodat své romány jako náměty filmařům. A jako na spasení čekat na pozvánku z Německa k veřejnému čtení. Za jedno čtení dostanou čeští spisovatelé v cizině kolem třiceti tisíc korun. A co překlady už dříve vydaných děl? Málokdy za ně dostanete víc než tisíc dolarů.
Doba, kdy západní mládež hltala literaturu přicházející z východního bloku, už je pryč. Říci bohatý český spisovatel se zdá skoro cynické. To platí, až na výjimky. Takovou je třeba Zdena Frýbová. Její čtenářsky vděčné knihy vycházely ve statisícových nákladech už za minulého režimu, své čtenáře si zachovala dodnes. Její poslední kniha Neděle jako stvořená pro vraždu vyšla v nákladu třiceti tisíc výtisků. A protože je pilnou autorkou a z každé prodané knihy dostane 15 procent, není divu, že si v devětašedesáti letech žije výborně. "Cože," diví se Frýbová, "že se u nás spisovatelé neuživí? To slyším poprvé!"
Případ Michal Viewegh
A další výjimka? Na čtení do ciziny nijak často nejezdí, protože je to pro něj přílišná ztráta času. Devadesát procent jeho příjmů tvoří vydávání románů v češtině. Sám tvrdí: "Říká se, že mám talent na marketing. Někteří říkají, že mám talent jen na marketing." Správně, je to Michal Viewegh. Málokoho si nakladatelé předcházejí tolik jako jeho nakladatelství Petrov: z prodeje každé knihy dostává nevídaných osmnáct procent! Vydávat Viewegha je sázka na jistotu. Jeho knihy vyšly v nákladu tři čtvrtě milionu výtisků a jsou přeloženy do osmnácti jazyků. Jak se mu to podařilo?
Na začátku devadesátých let to začínající spisovatelé neměli zrovna jednoduché. Knihkupectví byla plná knih, na jejichž vydání čekali lidé léta, a Viewegh stěží rozprodal tři tisíce kousků své prvotiny - Názory na vraždu. Ale tou dobou už měl v šuplíku připraven triumf. "Tak trochu se čekalo na velký český humoristický román, mapující poslední desetiletí komunismu. A já měl napsaná Báječná léta pod psa." Jenže Viewegh obeslal dvanáct vydavatelství, dal si dokonce inzerát do Literárních novin, a nic.
Knihu mu nakonec vydal opět Československý spisovatel. A ta soukromá nakladatelství, která Vieweghovi posílala na román víceméně zamítavé posudky, musela brzy lomit rukama. Báječná léta dnes už dávno překročila magickou hranici sto tisíc, byla úspěšně zfilmována a autor se jimi definitivně proslavil. "Byla v tom i šťastná náhoda, ale náhody, jak známo, přejí připraveným. Když jste zavedenou značkou, čtenáři - pokud je svým psaním nezklamete - budou vaše knihy kupovat pořád," říká, když v pražské kavárně spokojeně upíjí fernet. Už skoro osm let je Michal Viewegh na volné noze. Evidentně se mu daří, staví velký dům na Sázavě. Aby si udržel svůj životní standard, musí každý rok vydat alespoň jednu knihu.
Každým dalším románem si v průběhu několika let vydělá někdy až tři miliony korun. Z toho však platí daně. "Když je přijdu do spořitelny zaplatit, paní u přepážky z té sumy, kterou posílám na finanční úřad, bývá občas překvapena," říká Viewegh. Představovat si ho jako spisovatele, který se několik týdnů opíjí a pak z posledních sil sedne plný inspirace k počítači, by byla mýlka. Vstává, a to i o víkendech, před devátou a píše do dvou odpoledne. Nyní mu vyšel další román - Případ nevěrné Kláry. Nakladatel si je prodejem zřejmě dost jistý, vydal ho v odvážném nákladu pětačtyřiceti tisíc.
Jsem líný
Šakalí léta, Pelíšky. To jsou filmy, které znají všichni. Nyní k nim přibylo Pupendo. Ale každý už nezná autora jejich námětů Petra Šabacha a jeho povídky. "Možná proto, že když se na konci titulků objeví jeho jméno, jsou už všichni v šatně," směje se Šabachův nakladatel a dlouholetý přítel Ladislav Horáček. Petr Šabach se přitom stejně jako Michal Viewegh dokáže s přehledem uživit jen vydáváním vlastních knih. Už tři roky je spisovatelem na volné noze.
Na rozdíl od svého kolegy má Petr Šabach poloviční tempo. Je o deset let starší než Michal Viewegh. Zatím napsal jen sedm knih, které jsou navíc o něco útlejší než ty Vieweghovy. V poslední době se snaží dodržet alespoň termíny, které mu stanovil jeho nakladatel: napsat nejméně jednu knížku za dva roky. "Mám pocit, že Petr Šabach má dvě období: když dopíše knihu, tak chodí rok po hospodách, sbírá historky nebo jen tak sedí na zahradě, nabírá inspiraci a druhý rok zase píše," myslí si nakladatel Horáček.
Nedávno dopsal Šabach svou zatím poslední knihu Čtyři muži na vodě. Takže teď se vrátil sladký čas sbírání historek. Neruším vás, pane Šabachu? "Ne, vůbec ne, počkejte, jen co dokoušu salám," hlaholí spisovatel vesele do telefonu. Prý máte dvě období, jeden rok přemýšlíte a druhý rok píšete knihu... "S těmi obdobími je to jinak. Já se flákám, jak dlouho to jde. A pak, když mě začne nakladatel honit, tak sednu a píšu. Ale stejně nevydržím psát víc než tři čtyři hodiny v kuse. Já jsem v podstatě lenoch."
Být v televizi
Oba spisovatelé mají velké štěstí. Píšou humornou literaturu a těží z absurdit socialismu, to je vlastně jediná próza, která se u nás prodává v trochu větším nákladu. Jenže v Česku platí ještě jedno pravidlo: kdo je vidět v televizi, má desetinásobný náklad oproti tomu, kdo v ní vidět není. Halina Pawlowská, scenáristka a moderátorka pořadu Banánové rybičky, má to štěstí, že je v televizi vidět každý týden. Má svůj pořad a také svůj časopis Šťastný Jim. Kdyby se však rozhodla, může se i ona uživit jen psaním. "Dodneška se považuju spíš za spisovatelku a všechno ostatní beru jako vedlejší úvazek."
Její knihy se v poslední době omezily na přepis historek, které už jednou vyprávěla v televizi. Přesto (nebo možná právě proto) každý nový titul Haliny Pawlowské zůstává ještě dlouho po vydání jedním z nejprodávanějších. Kniha Banánové rybičky dokonce vyšla v Německu v sedmnáctitisícovém nákladu. Pawlowské tak neustále chodí peníze z různých dotisků a překladů. Suverénně se řadí mezi spisovatele, kteří si u nás na své živobytí dobře vydělají.
Obecně platí, že romány a povídky nepatří zrovna k nejprodávanějším knihám. Češi mnohem raději kupují historickou literaturu, knihy o přírodě nebo třeba příručky pro kutily. Kdo dokázal rozprodat nejvíc knížek třeba v roce 2000? Petr Novotný, známý televizní bavič. Na něj nemá nikdo. Před třemi lety mu vyšla kniha Chuťovky. Je to soubor receptů, které mu poslali jeho diváci. Stačilo mu pár měsíců, aby kuchařek prodal hodně přes sto tisíc.
|
10 nejznámějších |
|
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře |
 |
