Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vy jste spisovatel? A jak si žijete?

  15:03aktualizováno  15:03
Je začátek dubna, naši spisovatelé připravili své novinky na knižní veletrh. Jak se budou prodávat? říkají si. Špatně, zní většinou odpověď už dopředu. Český trh je malý a uživí jen několik nejslavnějších prozaiků. Výjimky však existují - Michal Viewegh si za jeden rok vydělá i přes dva miliony korun.

Mladý umělec třesoucí se rukou zabalil ráno svůj rukopis do hedvábného papíru. Teď stojí před honosným nakladatelským domem na pražských Vinohradech.

"Nesu panu nakladateli svůj rukopis," řekne potichu slečně, která má stůl hned u dveří. "Položte ho tady, přečteme ho a sami se vám ozveme," řekne mladá žena a zase už ťuká do počítače.

Takoví jako on se tu objeví nejméně dvakrát týdně. "Nemám to radši odnést nakladateli osobně?" ptá se nervózně mladík. "To je v pořádku. Po pravdě řečeno upřednostňujeme, když nám autoři své rukopisy posílají poštou."

Ladislav Horáček, majitel pražského nakladatelství Paseka, objeví skutečného spisovatele jen jednou za deset let. Ale předpokládejme, že tenhle talent desetiletí patřil právě našemu mladíkovi. Nakladatel dá rukopis přečíst redaktorům. Spolu se poradí o výši nákladu. Za pár měsíců je román na světě. Ale to hlavní má teprve přijít. Až když si jeho knihy všimnou literární recenzenti, má mladík jistou naději stát se slavným prozaikem. Ale je o co stát?

Příliš mnoho spisovatelů

Uživit se v Česku krásnou literaturou je nelehký úkol. I ti nejlépe prodávaní spisovatelé jako Michal Viewegh a Petr Šabach musí alespoň jednou za dva roky napsat novou knížku. Česká Obec spisovatelů má 770 členů. Jenže u nás se nikdy neuživí víc než deset beletristů, tvrdí nakladatelé. Copak jsme tak negramotní? Ne, jsme úplně normální. Do knihkupectví chodí pravidelně každý dvacátý Čech. Tak tomu bylo vždycky a stejně je tomu i všude ve světě. Jenže Čechů je málo. A titulů na pultech den ode dne víc.

Takže - kniha, která by ještě před patnácti lety vyšla v nákladu sto tisíc, se dnes musí spokojit s deseti tisíci výtisků. A přesně tady začíná začarovaný kruh českého beletristy. Čím nižší je náklad, tím menší dostane autor procento z prodeje. Málokdy se nakladateli stane to, co se stalo v případě nedávno objevené spisovatelky Květy Legátové. Její kniha Želary byla velkým literárním objevem. Jenže osmdesátiletá autorka prosila, aby jí žádné peníze neposílali. "Když už je pošlete, tak je dám na zvířata. Co bych s nimi dělala?" řekla nakonec. To se však často nestává. Všichni ostatní spisovatelé jsou závislí na každém procentu z prodané knihy.

Hluboko do kapsy

Petra Hůlová vydala loni svůj první román Paměť mojí babičce. Kritici nad její prvotinou jásali a prohlásili ji knihou roku. Aby se knihy s tak ponurým obsahem prodalo šest tisíc, to se jen tak nestává. Začínající spisovatelka dostala od nakladatele patnáct tisíc korun z každé tisícovky prodaných knih. To je u začínajícího autora docela dost. A tak zbylo Petře Hůlové zhruba sto tisíc hrubého. Šest průměrných měsíčních platů. Aby se uživila, musela by vydat po půl roce další skvělý román, který by se prodával alespoň stejně dobře jako ten první.

Mnoho vynikajících českých beletristů jako třeba Jáchym Topol už pochopilo, že je místní trh neuživí. Co jim zbývá? Nic jiného než každý rok žádat o granty v různých nadacích. Rozprodat své romány jako náměty filmařům. A jako na spasení čekat na pozvánku z Německa k veřejnému čtení. Za jedno čtení dostanou čeští spisovatelé v cizině kolem třiceti tisíc korun. A co překlady už dříve vydaných děl? Málokdy za ně dostanete víc než tisíc dolarů.

Doba, kdy západní mládež hltala literaturu přicházející z východního bloku, už je pryč. Říci bohatý český spisovatel se zdá skoro cynické. To platí, až na výjimky. Takovou je třeba Zdena Frýbová. Její čtenářsky vděčné knihy vycházely ve statisícových nákladech už za minulého režimu, své čtenáře si zachovala dodnes. Její poslední kniha Neděle jako stvořená pro vraždu vyšla v nákladu třiceti tisíc výtisků. A protože je pilnou autorkou a z každé prodané knihy dostane 15 procent, není divu, že si v devětašedesáti letech žije výborně. "Cože," diví se Frýbová, "že se u nás spisovatelé neuživí? To slyším poprvé!"

Případ Michal Viewegh

A další výjimka? Na čtení do ciziny nijak často nejezdí, protože je to pro něj přílišná ztráta času. Devadesát procent jeho příjmů tvoří vydávání románů v češtině. Sám tvrdí: "Říká se, že mám talent na marketing. Někteří říkají, že mám talent jen na marketing." Správně, je to Michal Viewegh. Málokoho si nakladatelé předcházejí tolik jako jeho nakladatelství Petrov: z prodeje každé knihy dostává nevídaných osmnáct procent! Vydávat Viewegha je sázka na jistotu. Jeho knihy vyšly v nákladu tři čtvrtě milionu výtisků a jsou přeloženy do osmnácti jazyků. Jak se mu to podařilo?

Na začátku devadesátých let to začínající spisovatelé neměli zrovna jednoduché. Knihkupectví byla plná knih, na jejichž vydání čekali lidé léta, a Viewegh stěží rozprodal tři tisíce kousků své prvotiny - Názory na vraždu. Ale tou dobou už měl v šuplíku připraven triumf. "Tak trochu se čekalo na velký český humoristický román, mapující poslední desetiletí komunismu. A já měl napsaná Báječná léta pod psa." Jenže Viewegh obeslal dvanáct vydavatelství, dal si dokonce inzerát do Literárních novin, a nic.

Knihu mu nakonec vydal opět Československý spisovatel. A ta soukromá nakladatelství, která Vieweghovi posílala na román víceméně zamítavé posudky, musela brzy lomit rukama. Báječná léta dnes už dávno překročila magickou hranici sto tisíc, byla úspěšně zfilmována a autor se jimi definitivně proslavil. "Byla v tom i šťastná náhoda, ale náhody, jak známo, přejí připraveným. Když jste zavedenou značkou, čtenáři - pokud je svým psaním nezklamete - budou vaše knihy kupovat pořád," říká, když v pražské kavárně spokojeně upíjí fernet. Už skoro osm let je Michal Viewegh na volné noze. Evidentně se mu daří, staví velký dům na Sázavě. Aby si udržel svůj životní standard, musí každý rok vydat alespoň jednu knihu.

Každým dalším románem si v průběhu několika let vydělá někdy až tři miliony korun. Z toho však platí daně. "Když je přijdu do spořitelny zaplatit, paní u přepážky z té sumy, kterou posílám na finanční úřad, bývá občas překvapena," říká Viewegh. Představovat si ho jako spisovatele, který se několik týdnů opíjí a pak z posledních sil sedne plný inspirace k počítači, by byla mýlka. Vstává, a to i o víkendech, před devátou a píše do dvou odpoledne. Nyní mu vyšel další román - Případ nevěrné Kláry. Nakladatel si je prodejem zřejmě dost jistý, vydal ho v odvážném nákladu pětačtyřiceti tisíc.

Jsem líný

Šakalí léta, Pelíšky. To jsou filmy, které znají všichni. Nyní k nim přibylo Pupendo. Ale každý už nezná autora jejich námětů Petra Šabacha a jeho povídky. "Možná proto, že když se na konci titulků objeví jeho jméno, jsou už všichni v šatně," směje se Šabachův nakladatel a dlouholetý přítel Ladislav Horáček. Petr Šabach se přitom stejně jako Michal Viewegh dokáže s přehledem uživit jen vydáváním vlastních knih. Už tři roky je spisovatelem na volné noze.

Na rozdíl od svého kolegy má Petr Šabach poloviční tempo. Je o deset let starší než Michal Viewegh. Zatím napsal jen sedm knih, které jsou navíc o něco útlejší než ty Vieweghovy. V poslední době se snaží dodržet alespoň termíny, které mu stanovil jeho nakladatel: napsat nejméně jednu knížku za dva roky. "Mám pocit, že Petr Šabach má dvě období: když dopíše knihu, tak chodí rok po hospodách, sbírá historky nebo jen tak sedí na zahradě, nabírá inspiraci a druhý rok zase píše," myslí si nakladatel Horáček.

Nedávno dopsal Šabach svou zatím poslední knihu Čtyři muži na vodě. Takže teď se vrátil sladký čas sbírání historek. Neruším vás, pane Šabachu? "Ne, vůbec ne, počkejte, jen co dokoušu salám," hlaholí spisovatel vesele do telefonu. Prý máte dvě období, jeden rok přemýšlíte a druhý rok píšete knihu... "S těmi obdobími je to jinak. Já se flákám, jak dlouho to jde. A pak, když mě začne nakladatel honit, tak sednu a píšu. Ale stejně nevydržím psát víc než tři čtyři hodiny v kuse. Já jsem v podstatě lenoch."

Být v televizi

Oba spisovatelé mají velké štěstí. Píšou humornou literaturu a těží z absurdit socialismu, to je vlastně jediná próza, která se u nás prodává v trochu větším nákladu. Jenže v Česku platí ještě jedno pravidlo: kdo je vidět v televizi, má desetinásobný náklad oproti tomu, kdo v ní vidět není. Halina Pawlowská, scenáristka a moderátorka pořadu Banánové rybičky, má to štěstí, že je v televizi vidět každý týden. Má svůj pořad a také svůj časopis Šťastný Jim. Kdyby se však rozhodla, může se i ona uživit jen psaním. "Dodneška se považuju spíš za spisovatelku a všechno ostatní beru jako vedlejší úvazek."

Její knihy se v poslední době omezily na přepis historek, které už jednou vyprávěla v televizi. Přesto (nebo možná právě proto) každý nový titul Haliny Pawlowské zůstává ještě dlouho po vydání jedním z nejprodávanějších. Kniha Banánové rybičky dokonce vyšla v Německu v sedmnáctitisícovém nákladu. Pawlowské tak neustále chodí peníze z různých dotisků a překladů. Suverénně se řadí mezi spisovatele, kteří si u nás na své živobytí dobře vydělají.

Obecně platí, že romány a povídky nepatří zrovna k nejprodávanějším knihám. Češi mnohem raději kupují historickou literaturu, knihy o přírodě nebo třeba příručky pro kutily. Kdo dokázal rozprodat nejvíc knížek třeba v roce 2000? Petr Novotný, známý televizní bavič. Na něj nemá nikdo. Před třemi lety mu vyšla kniha Chuťovky. Je to soubor receptů, které mu poslali jeho diváci. Stačilo mu pár měsíců, aby kuchařek prodal hodně přes sto tisíc.

10 nejznámějších
(O kom se mluví v české literatuře)

Jáchym Topol
Nejvýraznější z představitelů nejmladší disidentské literární generace, básník drogové subkultury, rockové hudby a milostných vztahů. Je populární i jako autor písňových textů pro Moniku Načevu či pro skupinu svého bratra Filipa Psí vojáci.
Náklad poslední knihy: 8000*

Michal Viewegh
Obratný vypravěč a konstruktér svižných dialogů baví všechny generace. Kritikové vychválili Báječná léta pod psa, další knihy naopak haní, ale čtenáři na to nedají. Nejpřekládanější český autor.
Náklad poslední knihy: 45 000*

Petr Šabach
Pěstuje si image zapisovatele hospodských historek, ve skutečnosti je autorem s rafinovaným, jakoby mluveným projevem. S nostalgií a humornou nadsázkou vzpomíná na své normalizační dospívání.
Náklad poslední knihy: nad 20 000*

Ivan Klíma
Normalizací přišel o oficiální publikační možnosti, jeho knihy však vycházely na Západě, především ve Velké Británii a v USA. V současnosti, která přeje především humoristům, se jeho vážné dílo musí potýkat se zdvořilým nezájmem široké čtenářské obce.
Náklad poslední knihy: do 5000*

Halina Pawlowská
Většinou nejde o čistokrevnou literaturu, ale o záznam historek z její televizní talk-show. Často těží ze vzpomínek na svého svérázného otce - viz scénář filmu Díky za každé nové ráno.
Náklad poslední knihy: nad 20 000*

Ludvík Vaculík
Ozdoba disentu. Slušnému zájmu se těší i jeho polistopadová díla - provokativně erotické prózy Jak se dělá chlapec a Loučení k panně. Vychází v nich z autobiografické zkušenosti stárnoucího muže prožívajícího milostný vztah k mladé dívce.
Náklad poslední knihy: 5000 až 10 000*

Irena Obermannová
Svou popularitu postavila na jediném tématu, nelehkém životu matky dvou dětí, kterou opustil nevěrný manžel. S hořce humorným tónem jejích knih, z nichž některé byly zfilmovány, souzní velká skupina čtenářek.
Náklad poslední knihy: 10 000 až 20 000*

Vladimír Páral
Komerčně úspěšný fenomén šedesátých a sedmdesátých let. V devadesátých letech slavil úspěch afilovaným seriálem erotických knih Playgirls, jeho tradiční čtenáři se však od něj odvrátili. Produkuje brakovou literaturu ovlivněnou měkkou pornografií a buddhismem a je stálou dekorací všech recepcí a rautů.
Náklad poslední knihy: do 5000*

Pavel Kohout
Obchodně nejzdatnější český spisovatel, jako jeden z hrstky našich autorů má svého agenta. Populární v německy mluvících zemích, po nichž pořádá pravidelná lukrativní turné. Jako jediný ze zde uvedených autorů má svou knižní monografii, je i jednou z postav Vieweghova bestselleru Báječná léta pod psa.
Náklad poslední knihy: 5000 až 10 000*

Zdena Frýbová
Za normalizace úspěšná autorka knih pro celou rodinu. Po roce 1989 její popularita ještě vzrostla. Těží z "blbé nálady" a tepe nešvary transformace. Svým dílem propaguje svou oblíbenou tezi, že kdo něco uměl za komunistů, je na vrcholu i dnes.
Náklad poslední knihy: 30 000*

*) u nákladu poslední knihy jde o odhad MF Dnes. Náklad se běžně neuvádí.


Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře
(úvod do honorářové politiky normalizačního režimu)

Ladislav Verecký
Roger Strauss, devadesátiletý syn zakladatele nejvznešenějšího amerického nakladatelství Farrar, Strauss and Giroux, vzpomíná ve své kanceláři na Union Square na jižním Manhattanu: "V dvacátém století smýšlela většina nejlepších světových básníků levicově, ba revolučně. Když jsem s jedním z nich, Chilanem a svým přítelem Pablo Nerudou, dohadoval v této místnosti podmínky nakladatelské smlouvy, zeptal jsem se ho nakonec: Tak jaký by sis představoval honorář?

Cože? No kolik bys chtěl za tu sbírku peněz? Teď jsi mě urazil! Moje verše jsou majetkem chilského lidu, patří proletariátu celého světa. Brát za ně peníze? Fuj! To je maloburžoazní přežitek. No jak myslíš. Já jenom, že tvůj spřízněnec, marxista Octavio Paz, si za honorář od nás postavil doma v Mexiku dům... Potřásl jsem básníkovi rukou na rozloučenou. Za hodinu zvoní telefon. Víš, Rogere, volá Pablo Neruda z letiště, přemýšlel jsem o těch honorářích. Ona to vlastně není špatná věc."

Také čeští literáti komunistického režimu měli maloburžoazní vztah k honorářům. Spisovatel si mohl - i díky tehdejším dotovaným cenám - přijít opravdu na veliké peníze. Tuto možnost však dostávalo jen několik desítek vyvolených. Pravidla výpočtu honoráře byla úplně jiná než dnes. Roli samozřejmě hrál náklad knihy. Vypadá to tržně, ale pozor: zatímco dnes spoluurčuje výši honoráře počet prodaných výtisků, tehdy to byl počet výtisků vyrobených. S prodejem si autor ani nakladatel nemuseli dělat starosti - celý náklad odebral automaticky Knižní velkoobchod.

Zatímco odbytáři a knihkupci počítali náklady na tisíce a stovky výtisků, honorářové účetní zajímaly takzvané normy. U beletrie představovalo jednu normu pět tisíc výtisků. Za naplnění jedné normy dostával autor 100 procent honoráře, vypočteného podle sazebníku ministerstva kultury, za naplnění druhé 80, třetí 70, čtvrté 60 a páté 50 procent. Za naplnění každé další normy naskakovala vždy ještě polovina základní sazby. T

am, kde byl náklad příliš vysoký a výše honoráře by volala do nebe, vyplácel nakladatel paušální částku, která sice byla závratná, avšak menší, než kdyby se honorář vypočetl podle norem. To byl případ téměř všech knih Vladimíra Párala. Výši honoráře ovlivňoval také rozsah díla. Zatímco čtenáři počítali délku knihy na stránky, honorářové účetní zajímaly takzvané autorské archy, u básnických knih počet veršů. Jeden arch textu tvořilo u prózy dvacet normostran rukopisu, v případě poezie bylo základní jednotkou 620 veršů. Prozaikové brali podle zásluh 800 až 2000 korun za arch, básníci 9 až 19 korun za verš.

Kolik tedy dostal neznámý národní umělec za román zvíci sto šedesáti stran, který by vyšel v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků? Správná odpověď: 81 600 korun. S takovou není divu, že autorům, kteří se hodlali literaturou především dobře živit, neležela až tak na srdci čistota uměleckého tvaru a sevřenost výpovědi. Snažili se prostě, aby knížka byla co nejtlustší. Petr Bílek, někdejší redaktor nakladatelství Československý spisovatel a dnes šéfredaktor týdeníku Reflex, vypravuje poučnou příhodu. Redigoval román Moloch od Jiřího Švejdy, nepříliš nápaditého, ale čtenářsky úspěšného epigona Vladimíra Párala.

Bílek přes autorův odpor vyškrtal ze sáhodlouhého textu zhruba padesát stránek. Když kniha vyšla, otevřely se jednoho dne dveře jeho kanceláře a dovnitř strčil hlavu Švejda: "Jdu vám říct, že jste mě připravil o sto tisíc." Jak to? divil se redaktor. "No těma vašema škrtama. Chtěl jsem jen, abyste to věděl," zavřel dveře prozaik. Pikantní je, že oním Molochem v titulu jeho díla se rozuměl konzumní způsob života. Neobyčejně lukrativní rito bylo, vyšel-li autorovi překlad v zahraničí. Hotový zlatý důl byl Sovětský svaz, kde šly náklady do statisíců. Ať dílo vyšlo kdekoliv, dostávali autoři honorář v bonech.

Nutno však uznat, že někteří autoři nepodlehli konzumnímu způsobu života. Národní umělec Ivan Skála se kdysi dostavil do pokladny nakladatelství Československý spisovatel pro bezmála půlmilionový honorář za nějakou ze svých neprodejných sbírek. Ostatně, na jeho spisy musel být pokácen snad celý Boubín. Když mu pokladník, pan Říha, chtěl vsunout bankovky do obálky, básník ho gestem zadržel a vytáhl vlastní, umolousanou a popsanou dopisnici: "Ne, ne, já jsem si přinesl svou, použitou. Víte - já šetřím naše lesy."

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Spisovatelka Radka Třeštíková v diskusním pořadu iDNES.cz Rozstřel.
RECENZE: Radka Třeštíková zrcadlí nekonečně lidských vášní

Vtáhne a pohltí. Tak by se dal stručně charakterizovat román Radky Třeštíkové Osm. Bude to bestseller, o tom není pochyb: už autorčiny Bábovky byly...  celý článek

Spisovatelka Radka Třeštíková (vlevo) a moderátorka Monika Zavřelová v...
Děti mi možná jednou za sociální sítě vynadají, přiznává Třeštíková

Spisovatelka Radka Třeštíková vydává novinku Osm. Představila ji v diskusním pořadu Rozstřel, kde promluvila i o chystaném filmu Bábovky či svých aktivitách na...  celý článek

Britský spisovatel Ben Aaronovitch
Sarkasmus mám jako Angličan v genech, říká autor knihy Řeky Londýna

Bena Aaronovitche v Česku proslavila kniha Řeky Londýna. V plánu je její televizní adaptace. On na to nespoléhá. „Jsem rád, že mě uživí jen psaní,“ říká....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.