Vstupte do Hotelu Chelsea, kde žil Warhol, Forman i anděl
Několik snímků je natolik provokativních, že musely být oddělené panelem s výstrahou a s povolením vstupu jen osobám starším osmnácti let. Calfee byla i u zrušení bohémského charakteru hotelu před dvěma lety. Ale tvrdí, že tam stále žije anděl.
Kdy jste poprvé slyšela o hotelu Chelsea?
Opustila jsem Spojené státy, když mi bylo sedmnáct let, a studovala jsem ve Francii a ve Španělsku. Možná jsem o hotelu Chelsea slyšela, ale rozhodně to pro mě nebylo nic důležitého. Pak jsem odjela fotografovat do Mongolska a můj americký vydavatel uspořádal v New Yorku křest knihy o Mongolsku, kam jsem také měla přijet na několik týdnů připravit výstavu. Hledala jsem hotel, který by byl v centru a zároveň nebyl příliš drahý. Tak jsem se o hotelu Chelsea dozvěděla. A poprvé jsem tam vstoupila.
Jaké to bylo?
Bylo to v pátek dopoledne, ubytovala jsem se, složila knihy, zavazadla, udělala v pokoji trochu nepořádek. Přišla pokojská a já jsem se jí omlouvala za ten binec. Dívala se na mě dost nechápavě. Už v hotelu viděla nepořádek úplně jiného kalibru, žili tam narkomani, umělci, homosexuálové, občas tam někdo spáchal sebevraždu. Ptala jsem se jí tehdy, jaký druh lidí v hotelu bydlí.
Co na to řekla?
Že v osmém patře žije anděl. Nádherný anděl, který si každý den mění šaty a chodí bosky. Když odešla, bylo mi jasné, že musím přijít na to, kde jsem se to ocitla. Další den ráno jsem šla běhat do Central Parku a čekala jsem na výtah. Ten se otevřel a objevily se dvě příšery, o značný kus větší, než jsem já, nahé kromě malinkých pásů, které zakrývaly to nejintimnější. Byly to nádherné kreatury, nikdy předtím jsem nikoho takového neviděla, a to jsem v Mongolsku viděla mnoho šamanů, nomádů a podivných stvoření. Tohle bylo podobné, jen nešlo o zjevení uprostřed pustiny, ale přímo v centru New Yorku.
Mluvila jste s nimi?
Začala jsem strašně křičet. Ti lidé nebo kdo to byl se po mně začali opičit a nakonec jsme jeli výtahem spolu.
Teď už chápu, proč jste se rozhodla tam žít.
Vrátila jsem se sice do Evropy, ale během půl roku, tedy v roce 2002, jsem byla zpět v hotelu Chelsea, věděla jsem, že tam chci fotit. Pracuji s hodně kontrastním filmem, s přirozeným světlem, fotím zásadně bez blesku a právě hotel Chelsea byl pro mě úžasný - nejen tím, jak fascinující stvoření tam žila, ale i světelnými podmínkami, atmosférou chodeb a pokojů. Od Stanleyho Barda jsem dostala povolení tam fotit.
Únik"Drogy se braly přímo na chodbách, to bylo peklo. Ale venku zuřil kapitalismus a tohle byla oáza, kam se před ním dalo uniknout." |
Syn původního majitele hotelu, který ho spravuje, který tam přivedl Miloše Formana, Boba Dylana nebo Janis Joplin v době, kdy ještě nikým nebyli a nic neznamenali. Stanley má jakési třetí oko, kterým posuzuje lidi a jejich směřování, u některých si je naprosto jistý, že mají obrovský tvůrčí potenciál. Do hotelu přicházeli právníci či lékaři, kteří měli peníze a chtěli v hotelu déle žít. Ti mohli zaplatit i tisíce dolarů za měsíc, ale Stanley je odmítal, posílal je pryč. Vybíral si kreativní lidi, kterým dovolil v hotelu trvale bydlet a kteří nemuseli platit nájem. Já jsem testem Stanleyho třetího oka prošla a mohla jsem zůstat a pracovat tam. Jen jsem si nemohla vybrat pokoj.
Proč?
To se musíte zeptat Stanleyho. Nikdy jsem nepochopila, co se mu odehrává v hlavě. Vybral mi pokoj s krbem a nádherným výhledem. Pro Stanleyho bylo podstatné, kdo v tom pokoji žil přede mnou. Byla jsem jen dílek ve skládačce. Každý pokoj v hotelu měl svoji historii a Stanley na ní soustavně pracoval, vybíral další lidi do konkrétních pokojů tak, aby se naplňoval určitý záměr pokoje. V mém pokoji dříve bydlel Thomas Wolfe, který tam napsal knihu s názvem You Can’t Go Home Again.
Jak hotel fungoval? Opravdu nebylo nutné mít peníze?
Hotel Chelsea byl založen v roce 1884, stojí naproti opeře a jeho stěny musely být velmi silné, protože v něm tenkrát žilo hodně muzikantů, tak aby se vzájemně nerušili. V době první světové války byl hotel luxusní, ve foyeru byly palmy, slečny z vyšší společnosti tam odpočívaly po nákupech. Mezi válkami hotel upadal. Ale protože je jen tři bloky od přístavu, kam přijel otec Stanleyho Barda z Evropy a hotel koupil, začal sloužit jako místo setkávání lidí, kteří utekli před koncentračními tábory. Tehdy se začala ta pravá historie hotelu a jeho spojení s bohémou. V hotelu Chelsea bydlely dva druhy lidí. Jedni, kteří přijížděli jen na noc, a ti platili. Druzí, kteří prošli testem Davida a později Stanleyho Barda, zde mohli žít bez ohledu na to, jak vypadali a co dělali. Byli zvláštní a nikdy nebyli normální. Někdo z nich platil někdy, někdo vůbec. Bylo normální platit nájem třeba obrazem. Jasper Jones namaloval Stanleymu obraz, který by se v Sotheby’s prodal za deset milionů dolarů.
To zní až idylicky.
Vznikla tam hotelová směs podivností, krásy a zvráceností. Ale samozřejmě, že docházelo ke konfliktům. Skoro pořád. Když se k sobě dostanou takové individuality, jaké v hotelu žily, nemůže se to obejít bez problémů. Žilo se tam velmi otevřeně, neustále probíhala nějaká dramata. Drogy se braly přímo na chodbách, to bylo peklo. Ale venku zuřil kapitalismus a tohle byla oáza, kam se před ním dalo uniknout.
Jaký příběh z hotelu byl pro vás nejvíc fascinující?
Vyslechla jsem a vyfotila jich stovky. V sedmém patře třeba bydlel Rose Wood. Nikdy jsem nezjistila, jestli to byl on, nebo ona. Žil třemi životy. Jeho pokoj byl předělaný na meditační místnost, kde každý večer v sedm hodin začal meditovat, cvičil jógu. Jógový guru přišel k němu do pokoje, když nepřišel, vystavil si Rose jeho fotografii a věnoval se vnitřní očistě. Během dne byl truhlářem, měl dokonce obchod, jako by žil úplně spořádaný život. A v noci vystupoval v jednom brooklynském striptýzovém klubu jako homosexuální tanečník, byl velmi provokativní a eroticky otevřený. Přitom byl Žid. Když někdo dělá striptýz, může být i knězem, jak jsem zjistila, může mít jakýkoli paralelní život.
V té době už byly z hotelu pryč všechny hvězdy.
Že jsem nepotkávala na chodbách Andy Warhola, to myslíte? To nikdo neřešil. V době, kdy tam žil on, polehávali zdrogovaní lidé přímo na chodbách, potom už jen v pokoji. Dokud hotel nemusel opustit Stanley Bard, jeho duch se nezměnil. Možná to nebylo tak extrémní, ale duch bohémy zůstal. Když se slavní z hotelu stali skutečně slavnými, koupili si vlastní velké domy a v hotelu už nežili. Ale jezdili tam, když přišla osobní krize. Třeba Arthur Miller tam přijel se svou ženou na líbánky, protože věřil, že se jí tam podaří otěhotnět. Jeden z mých přátel je gay, ale dlouho to tajil i před svou ženou. Pak to jednoho dne přiznal, ona ho vyhodila a on se nastěhoval rovnou do Chelsea hotelu, protože věděl, že tam bude mít čas a prostor se vzpamatovat.
Ale třeba s Milošem Formanem jste se setkala, psal dokonce předmluvu k vaší fotografické knize o hotelu.
To ano. Miloš v hotelu žil, když přišel do Spojených států, bydlel dokonce ve stejném patře jako já. V době, kdy jsem tam fotila, šel jednou kolem a chtěl se podívat dovnitř. Tak jsme se seznámili. Stejně jako mě ho duch hotelu uhranul, ale on tu opravdu zažil tu bohému.
V roce 2007 Stanley Bard v hotelu Chelsea skončil. Co se stalo?
Ze dne na den nastoupil nový management a po všech hostech chtěl najednou zaplatit nájem. Většina z nich musela odejít, protože na dluh v tu chvíli neměla. Takže najednou byl hotel plný rozzlobených a agresivních lidí. Stanley své hosty chránil a teď oni chtěli chránit jeho. Došlo k mnoha potyčkám, v hotelu dokonce vybuchlo několik podomácku vyrobených zápalných bomb. Bylo mnoho zraněných. Všichni jsme věřili, že duch hotelu Chelsea může pokračovat. Ale opravdu to skončilo.
To se nikdo za hotel nepostavil?
Ale ano. Jenomže podle zákona bylo všechno v pořádku. Jak chcete bránit podivné existence, které neplatí nájem? Dřív sice byly v hotelu zmatky, ale teď nastal válečný stav, řada obyvatel hotelu musela k soudu.
Dokážete vyjádřit, čím byl duch hotelu Chelsea tak fascinující?
Bylo to útočiště, kam lidé mohli přijít, když byli v depresi, a mohli se vzpamatovat, znovu se nadechnout a pak se vrátit do skutečného světa. Byla to neskutečná oáza, kde možná žily i nadpřirozené bytosti. Určitě i ten anděl v osmém patře.
Julia Calfee
|
Narodila se v USA (datum narození nikde neuvádí), většinu života po studiích však strávila v Evropě. Vystudovala žurnalistiku na New York University, studovala také dějiny umění na Sorbonně. K jejím publikacím patří Photogénese (1995), The Mountain Spirits of Mongolia (2002) a Spirits and Ghosts: Journeys through Mongolia (2003). Její fotografie a fotografické eseje byly uveřejněny v předních světových časopisech a novinách od New York Times přes Paris Match či Guardian po Elle Japan. Vystavovala v muzeích a galeriích ve Francii, Británii, Itálii, Belgii, Španělsku a Spojených státech.
