Vstal jsem, najedl se, šel na procházku, vrátil se

Když kritik Zdeněk Vašíček před šesti lety recenzoval tehdejší vydání deníků Josefa Váchala z let 1922-1964, začal svůj text: "S tou knihou snad nemůže být spokojený nikdo. Už cíl zápisků je nejasný. Zřejmě nejsou určeny pro čtenáře..."

A pokrčoval: "Informací je tam dost, ale jakých? Jen triviálních: co jsem jedl, jak jsem spal, kudy jsem chodil."

Téměř tatáž charakteristika jde použít na deníky básníka Zbyňka Hejdy (1930), datované roky 1960-1962, které nyní vyšly pod názvem Cesta k Cerekvi.

Porovnejme časově souvztažné zápisky. Váchal 17. srpna 1960 zaznamenal: "... Je slunce a krásně. Navěsil už šestou šňůru. Venku četl Mrštíkovou. Obědvali jen salám. M. se vrátila v 11, vařila kohouta a švest. knedlíky, obědvali po 3. Dřímal u dřevníka, četl druhý už díl Mrštíkové. Ve 4 přišel za mnou dr. Tykal se synovcem Jiřím Kobrem, vyřezal mu jméno a ukázal, jak se ryje. Dostal za to menší láhev vaj. koňaku. Po 6. s psíkem na vrch a přes kosené obilí do domu."

Hejda si 18. srpna téhož roku zapsal: "V půl třetí jsem se vrátil, pak s babičkou do lesa (Vrch, tam hříbek, březina - křemeňáček v cípu na začátku lesa - babička, v Lisovým lese - před lesem na mezi kozák, pak do kázku, nechali jsme tam dál růst tři křemeňáčky, pak v tom druhém kázku - dva kozáčci). Večer jsme měli bramboračku."

Pravda, Hejdovy zápisky nemají totálně telegrafickou podobu, registrující zkratku a bleskovost soudů jako záseky Váchalovy. Relativně souvisle Hejda zaznamenal návštěvu u spisovatele Jakuba Demla v Tasově a později rovněž cestu na jeho pohřeb. Několikrát se zapisovatel obrací i do sebe, tušíme trýznivý vztah k jedné ženě. Ovšem naplno některá svá duševní rozpoložení Zbyněk Hejda vyslovil jinde: v souběžně vzniklé, krátké próze Nikoho tam nepotkám.

Tento útvar ze srpna 1961 otevírá autorův souhrnný svazek poezie (Torst, 1996). "Včera jsem se vrátil z Horní Vsi, tam málokdy píšu, tam jenom jsem," konstatuje Hejda v Nikoho tam nepotkám. A to "jenom jsem" je podstatou Cesty k Cerekvi; v zásadě je to soupis úkonů. Editor této publikace Robert Krumphanzl poznamenává, že vysvětlivky k zastoupeným jménům a motivům "by rozsahem vydaly na další knihu".

Taková kniha, kde vysvětlivky tvoří rozsahově rovnocennou složku, zde nevznikla (tou je například nyní na podzim vydaný svazek vzájemné korespondence básníka Františka Hrubína a teoretika Václava Černého). Tudíž přichází na řadu otázka, zda poznámkovým kontextem nepodepřená Cesta k Cerekvi měla vůbec vyjít a komu je určena. Respektive: má potenciál oslovit i čtenáře, který dosud nebyl obeznámen s tvorbou Zbyňka Hejdy, s kontextem jeho života a díla?

Přes nemalé zvažování i váhání je nakonec odpověď kladná. Inklinace Hejdy-básníka k maximální přesnosti pojmenování je v zápiscích přítomná ve svém mimovolném projevu a výsledkem toho je průzračná "obyčejnost" záznamů. V úvodu citovaný Zdeněk Vašíček hovoří nad Váchalem i tak, že život je postaven na zapomínání: "Co si vlastně máme pamatovat, pro koho, kdy a proč? Není člověk než vzpomínka na sebe sama? Co mám proboha komu a co sobě samému povídat?" uvažuje kritik nad smyslem takových zápisků.

Tudy může jít i úvaha nad Hejdovými deníky: setkání s texty, v nichž autor prostě zapisuje jen sebe sama, svoje "pouhé jsem", může čtenáře přivést k vlastnímu běžnému konání a k jeho reflexi, k uvědomění si, jak já nakládám s "banalitami", jak se pohybuji po zemi, přesouvám hmotu. To ostatně bývá stejně důležité jako pohled do oblak.

ZBYNĚK HEJDA - Cesta k Cerekvi
K vydání připravil Robert Krumphanzl, spolupráce Vratislav Färber a Antonín Petruželka. Triáda, Praha 2004, 80 stran, náklad 600 výtisků, cena doporučená nakladatelstvím 130 korun.

,