Ve zdejších končinách není moc obvyklé, aby měl žijící autor svoje muzeum. Kdo s nápadem založit Muzeum Milana Dobeše přišel?
Galerista a můj přítel Peter Sokol. Nejdřív mě napadlo, že ho chce otevřít po mé smrti. Ale on prohlásil: "Kdybys viděl svoje muzeum, tak bys měl určitě radost. Jenže jak by sis to mohl užít, když budeš mrtvý?!" Ovšem důležité je, že to není jen moje muzeum – vystavujeme v něm i další spřízněné autory. S mnohými z nich jsem se spřátelil a vyměňovali jsme si své práce, takže jsem nashromáždil docela slušnou sbírku, která se stala základem bratislavské expozice. A sotva jsme ho v roce 2001 otevřeli, tak nám nabídl pomoc jako kurátor jeden z mých dávných kamarádů a vynikající konstruktivista Getulio Alviani. Díky němu jsme si mohli dovolit v Bratislavě představit díla takových autorů, jako jsou například Sonia Delaunay, Josef Albers, Max Bill, Victor Vasarely či Enrico Castellani.
První kinetický objekt nazvaný Pulzující rytmus I jste vytvořil v roce 1960. Proč ve své tvorbě dáváte takový důraz na pohyb a světlo?
Já považuji pohyb i světlo za výtvarné materiály. Podstata kinetismu není v tom, že se socha postaví na sokl, který se otáčí. Pohyb i světlo musí spoluutvářet účinek výtvarného díla, jejich prostřednictvím musí něco vznikat. Pro mě je důležité, abych v divácích našel partnery. Aby si díky své fantazii sami objevovali různé světelné a pohybové vztahy. Každý člověk je od přírody hravý a na to myslím, když vytvářím své objekty. Nezajímají mě deprimující náměty, bojující umění mi nic neříká. Umění by mělo lidem přinášet potěšení a radost.
V roce 1966 jste svou tvorbu představil ve výstavní síni Svazu československo-sovětského přátelství na pražském Václavském náměstí. Přitom vám rok předtím v Bratislavě výstavu málem zakázali...
No právě, to jsou ty životní absurdity. Když mi zavolali, tak jsem nejdřív podezříval kamarády, že se opili a dělají si ze mě srandu – k tomu svazu mi spíš pasovaly obrazy dojiček krav a stachanovců. Ale nešlo o vtip – byl to spíš šprajc šéfů na tamějším ústředním výboru, kterých se dotklo, když jim sovětská ambasáda zakázala výstavu konstruktivistů, jejichž tvorbu objevil a dovezl kunsthistorik Dušan Konečný ze Sovětského svazu. A tak se rozhodli, že výstava konstruktivismu v Praze bude – jen potřebovali najít domácího autora, kterého nemohli z Moskvy zakázat.
Pražská výstava prý měla zásadní vliv na to, že vás začali zvát do zahraničí.
Kromě šestapadesáti tisíc návštěvníků na ni přišli i dva významní kunsthistorici ze zahraničí – na vernisáž se dostavil Udo Kulturemann a díky tomu, že byl v Praze na dovolené, mě objevil i Frank Popper, který je alfou a omegou přes kinetiku. Ještě v šestašedesátém mě Popper zařadil na výstavu Kunst-Licht-Kunst do nizozemského Eindhovenu a dva roky poté už jsem se dostal na Documentu IV v německému Kasselu. V roce 1969 mě Finové pozvali na výstavu šedesáti dvou nejlepších výtvarníků světa ARS 69 v Helsinkách, vystavoval jsem v Paříži, Montevideu, Buenos Aires...
Na ty další výstavy jste se dostal jak?
Všechno se skládalo do mozaiky, kde ze setkání na jedné akci často vyplynulo pozvání na akci další. V roce 1970 na Expu v Ósace například viděl můj objekt manažer, který mi pak nabídl spolupráci s American Wind Symphony Orchestra, což je orchestr složený z vynikajících hudebníků z celého světa. Za tři koňaky mi tehdy zařídil povolení k výjezdu do Spojených států básník, kterému jsem kdysi jako student ilustroval básničky v týdeníku Život; jeden koňak byl pro něj, druhý pro ministra kultury a třetí pro jeho náměstka. Amerika byla pro mě vynikající zkušenost – ten orchestr navazoval na americkou tradici, kdy se různé zábavní podniky a varieté plavily na lodích. Orchestr měl jeviště na lodi, se kterou jsme tři měsíce putovali po východním pobřeží a končili jsme šesti koncerty v New Yorku, přímo na Manhattanu.
Ale k čemu orchestr potřeboval výtvarníka?
Vymyslel jsem světelně-kinetickou instalaci, která během koncertu fungovala jako stabilní výzdoba jeviště a při skladbách Pendereckého nebo Mayuzumiho jsem ji rozpohyboval. Protože jsem však neznal noty, tak jsem si hudbu naposlouchal a pak si nakreslil její grafický záznam. Při koncertě mi dopředu vynesli rozvodnou desku, ze které jsem ovládal pohyb a světelné proměny, a divákům mě představili dokonce jako prvního sólistu! Všude, kde orchestr hrál, jsem měl navíc i výstavy. Tu poslední v newyorském Hudson River Museum. A prodalo se všech čtyřiasedmdesát věcí, které jsem do Ameriky přivezl.
Nelitoval jste někdy toho, že jste se po studiích usadil v Bratislavě?
Bratislavu jsem si zamiloval už v době, kdy jsem maloval její Staré Město. A čím déle tady žiju, tím ji mám radši. Ono je to takové "kapesní město", každého tady znáte a všichni znají vás. Mně vyhovovalo, že je v Bratislavě větší bezstarostnost a ležérnost než třeba v Praze. Nejsem nacionalista a mám slovenský i český pas. Nemám nic proti Čechům, Moravanům ani Slovákům. Já su Evropan.
Jaké plány má čerstvý osmdesátník Milan Dobeš?
Pracuji na soše pro město Ingolstadt a na podzim mě čeká výstava v Ostravě. Nečekejte ode mě, že se budu jen tak procházet a hůlčičkou šťourat do hromádek na ulici. Mám tolik nápadů a plánů, že je nemůžu všechny realizovat, i kdybych tady byl do sta let.
