V příběhu zakomplexovaného zabijáka Willema Holda ironizuje krvavý žánr stejně jako literární byznys, ostatně hned na začátku přijde o život nejslavnější německý literární kritik.
Prý jste se již jako mladík cítil na konci. Proč taková deprese?
Byl to okamžik bezradnosti. Věděl jsem, že nemohu než psát, ale neměl jsem naději, že z toho něco bude. Když mi bylo třicet, získal jsem první smlouvu. Ale nebyla to jistota, jen velké riziko. A já psal velmi riskantní knihy. Vždycky jsem cítil: "Všechno, nebo nic." A ten pocit mám dodnes. Přání, aby byl člověk akceptován, jaký je. I z tohoto ducha vznikl příležitostný zabiják Willem Hold.
Hodně cestujete. Cítil jste se někdy cize?
Ano, ale vždycky jsem si tu cizost užíval. Bylo pro mě důležité zůstat sám se svým jazykem – v této cizosti a izolaci jsem mohl skvěle pracovat. Vyhledával jsem situace, které si žádaly pozornost a byl jsem v nich zcela odkázán jen na sebe – ve válečných, revolučních oblastech, třeba tehdy na Filipínách, kde jsem neměl žádné zázemí.
Tvrdíte, že vaši práci ohrožují masová média. Jak?
Štve mě to profitování z nových technologií a vývoje. Stručně: technologie je dnes na straně médií, zatímco v dobách knihtisku přála autorovi a vážnému psaní. Objev televize, satelitů, všeobjímající komerční zábavy nepomáhá spisovatelům, ale "šlehačům pěny" – lidem, kteří takzvaně mlátí prázdnou slámu. Pokusil jsem se to zachytit v románu Krvák: že jste dnes jako spisovatel osamělým bojovníkem.
Takže ke Krváku, "brakovému románu". Čtete tuto literaturu?
Ne – detektivky nejsou žánr, který by mě zajímal. Ale znám ho, hlavně z filmů. Když jsou dobře udělány, mohou na něco upozornit třeba i lépe, než to dokáže vážná literatura. Jako Pulp Fiction – to je víc než zábava. Název knihy (v originále Schundroman, brakový román – pozn. red.) je samozřejmě ironický. Odkazuje k významům jako nečistý, ale také smýkaný bahnem a špínou.
A na začátku umře proslulý německý literární kritik.
Ale čistou náhodou! To je pro mě důležité: náhoda, která hrdinu najednou dostane do strašlivých nesnází.
Chtěl jste se pomstít kritikům?
Ale vůbec ne. Pokud je někdo zprofanovaný, jako třeba Marcel Reich-Ranicki, musí počítat s tím, že se stane určitou metaforou. Využil jsem ho. Vycházel jsem z atmosféry knižního veletrhu, a tak tu byly dvě možnosti – odpravit autora, nebo kritika. A kritik je dnes vlastně blyštivější, důležitější a proslulejší než autor.
Máte pocit, že vás čtenáři a kritici přijímají s předsudky?
Samozřejmě. Já se většinou nechoval, jak si kritici představovali. Nemám žádoucí image spisovatele, což mě také poškodilo: byl jsem nesmyslně považován za arogantního, narcistického.
