Před dvěma lety, v červeném kulichu hrdiny Gedeonova filmu Návrat idiota, jste se stal symbolem návratu k čistotě pro tisíce mladých. Tu dojemně směšnou pletenou čepici lidé nosili jako odznak příslušnosti. Ještě si ji taky občas nasadíte?
Já všechny červené kulichy rozdal, nemám už ani jednoho. A i kdybych měl, sotva bych ho nosil, já bych se styděl.
Poznal jste už tehdy při natáčení, že se rodí výjimečný film, který bude po festivalech sbírat ceny?
Nepoznal, pro mě to byl hlavně vůbec první film, a tedy úplně nový svět. Ze všeho nejvíc jsem se bál, abych jim to nezkazil. Předtím se mi splnil velký sen, hrát v HaDivadle. Pak jsme se s kluky chtěli dostat k filmu, ale báli jsme se, že nás možná čeká dilema. Že třeba ta první vytoužená nabídka se bude týkat nějakého pitomého komerčního filmu a my budeme váhat, jestli si můžeme dovolit ji odmítnout. A pak přišel Saša Gedeon s Návratem idiota, který rovnou nasadil laťku vysoko.
Ale Gedeonovu osobní výjimečnost jste rozeznal?
Spíš vycítil, já ještě neměl s kým srovnávat. Ale bylo na něm znát, že absolutně přesně ví, co chce, a z toho, jak s každým hercem zkoušel úplně jinak, jsem si odvodil, že musí být bodrý psycholog. Kdežto s režisérem Bohdanem Slámou u Divokých včel, které teď přijdou do kin, to byl úplně jiný styl práce, scénář se měnil, i natáčení, vlastně pořád.
Vaše postava Ladi v Divokých včelách stejně jako František vNávratu idiota vzbuzují u diváka dvě hlavní emoce: soucit a smích. Co je pro vás herecky snazší?
To neumím posoudit. Jsem radši, když se obojí protíná.
Rozesmát publikum je prý těžší než ho rozplakat...
Rozdíl je v tom, že u komedie má člověk hned jasno. Jestli je v sále ticho, lidi se nesmějí, víte, že je zle. Ale když je ticho u filmu, který měl dojímat, dlouho nevíte, jestli to účinkuje správně.
Vám nevadí, že vaše postavy vzbuzují útrpný úsměv? Herci přece sní o vážné roli, o velkém sólu, kdy budou hřímat velké pravdy.
Ale já mám obrovskou radost, když se mi lidi smějí! V divadle hrajeme Komediograf, takový kabaret. Naše scénky Kamila a Michala jsou založeny na klasické dvojici z němých grotesek - jeden je hezký a chytrý, druhý ošklivý a hloupý, což jsem samozřejmě já. Lidi se smějí, ale přitom zažívají okamžiky, kdy jim zatrne, zamrazí je - a o to nám jde. Když vám pak řeknou, že se najednou zarazili a vůbec nechápali, jak se ti vedle nich můžou smát. Humor a cit prostě patří dohromady, humor je alchymie a v Komediografu si ho takhle prozkoumáváme.
Takže nehodláte hovořit důstojně k národu jako tribun lidu?
To bych ani neuměl, stačí mi, když si vzpomenu, jak jsem dopadl za revoluce v listopadu 1989. Měl jsem rozvášněný projev ve školní jídelně, ještě na textilce v Liberci, strašně se mi třásl hlas a na konci jsem v tom zmatku sám sobě zatleskal. Tohle vážně není pro mě.
Kromě Komediografu jezdíte po republice s představením Komedie dell'arte. Dá se říci, že jste komediant? Nezní vám to hanlivě?
Ne, proč? Vždyť já jsem opravdu komediant. To není výsměch ani pocta, to je prostě realita, práce, kterou jsem dělat chtěl a kterou mám rád. Pro mě zní dneska slovo komediant neutrálně.
Ale mívalo v sobě tón pohrdání. Také se říkává, že herci a sportovci jsou prý hloupí nevíte proč?
Hloupý jako herec? To úsloví neznám. Že má někdo hlad jako herec, to chápu, s vysokoškolským vzděláním beru šest a půl tisíce korun českých čistého měsíčně. Přitom jen v říjnu mám v Brně třicet představení včetně zájezdů, současně zkouším v Národním v Praze Lucernu a uvažujeme, jestli Komediograf, který odmítla Česká televize, nedat jiné televizi. Ale abych se vrátil k vaší otázce: pověst o hloupých hercích jsem neslyšel a sportovců si vážím. Zápasy v televizi si vychutnávám a jde-li o hodně, tak se i trošku dojímám...
...a na stěně vám visí plakát zbožňovaného zpěváka Michaela Jacksona jako vašemu hrdinovi z Divokých včel.
Vůbec ne. Na zdi mám obrázek Lišky sobě, co dostal můj děda od Adolfa Hoffmeistera. Ty jacksonovské relikvie nám do filmu půjčil kluk, který je opravdu velký Jacksonův fanda, taky mě podle kazet učil jeho tanec. Škoda jen, že ve filmu nezůstal záběr, kdy jeho nohy předvádějí slavný "moon walk" a já k těm jeho krokům dělám "zbytek" Jacksona - od pasu nahoru.
Vy jste nikdy neměl vpokoji pověšené plakáty idolů?
Ale jistěže měl. Ne sice Jacksona, ale třeba Dalibora Jandu, Michala Davida, Kotvalda a Hložka. Tím vším jsem si prošel.
A co třeba siláka Ramba alias Sylvestera Stallona?
To ne, já býval měkkouš, romantik, poslouchal jsem Maláska a psal při tom básničky.
Je pravda, že si vás neumím představit třeba ve vojenské uniformě. Šel byste do války?
Jako voják si opravdu nepřipadám. Já se nikdy ani pořádně nepopral, mám strach někoho bouchnout do obličeje, asi jsem trochu zbabělec. Ale umím si představit, že bych dokázal zabít - kdyby se mě to dotýkalo osobně, kdyby někdo sáhl na mé blízké. Proto teď rozumím Američanům, že se dobrovolně hlásí do války. Nikdy nepochopím třeba holocaust, ty černobílé záběry dětí s vytetovanými čísly, když si uvědomím, jak hrozně jsme si na to zvykli, jak to už považujeme jen za film, ale ona je to skutečnost. A pak sám sebe v duchu zkouším, jestli bych byl s vědomím toho všeho schopen zabít třeba Hitlera ještě v kolébce.
V Divokých včelách hrajete vesnického kluka, tragikomického místního frajírka bez velkých ambicí a bez perspektivy. Vy jste v takové skutečné vsi Jiříkov točili uměl byste takhle žít?
Asi bych musel... Hodně jsem přemýšlel, jakou ti lidé mají šanci, oni jsou totiž se svým životem vlastně spokojeni, jsou v mnohém přirozenější, čistší, tolik nespekulují. A zároveň jsou ochuzeni o spoustu věcí, které nemají možnost poznat. Přitom mají cit pro krásu: když je prvně vezmete do Prahy nebo jim pustíte Mozarta, ohromně to prožívají.
Jenže vy mezi ně přijedete, odjedete - a nic se nezmění.
Nevím, co by se dalo ovlivnit a jestli se vůbec smí zasahovat lidem do jejich životů, zvláště když jsou svým způsobem šťastní. Řekl bych, že je to spíš věc místních starostů, aby je vedli, dlouhodobě a hlavně nenásilně, nějaká umělá osvěta jako divadlo, které přijede jednou za měsíc, nic neřeší. A jestli bych takhle mohl žít? S těmi lidmi ano, ale ne tím způsobem, jak žijí oni.
V Divokých včelách hraje i vaše někdejší přítelkyně Tatiana Vilhelmová. Máte už vymyšlenou vyhýbavou formulku pro případy, kdy se vás novináři ptají na soukromí?
Ne. Buď řeknu, že se o tom nechci bavit, nebo že Táňu to táhlo do Brna a mě do Prahy, až jsme se oba rozhodli žít v Jiříkově.
Nechtěl byste mít vlastního mluvčího jako v Hollywoodu?
To vážně existuje? Neumím si to představit. Jedině kdyby mi mluvčího dělal Jirka Macháček, ten je vtipný aspoň tak jako já.
Berete už rozhovory pro média aspoň jako součást profese, nebo je to pro vás pořád nutné zlo?
Zcela upřímně: pro mě je to fakt peklo! Snad jediná pozitivní věc na tom je pocit, že asi ještě někoho zajímáte. A vůbec nejhorší je mluvit v televizi naživo.
Možná by se to měli herci učit už na DAMU...
To se nedá naučit, člověk se asi musí otrkat. Kdyby to bylo obráceně, že bych se já vyptával druhých, to by se mi líbilo. Ale nevíte, jak je strašné dostat otázky, na které nemáte co říci.
Tak vzkažte národu, co uznáte za vhodné.
Myslíte nějaké zásadní sdělení? Že všechno dobře dopadne.
Vy máte plán, čeho chcete dosáhnout za deset let?
Vůbec ne, já bych chtěl být akorát šťastný.
Ale to chcete docela dost...
Ano. To chci vlastně úplně nejvíc, co se dá.
Já všechny červené kulichy rozdal, nemám už ani jednoho. A i kdybych měl, sotva bych ho nosil, já bych se styděl.
Poznal jste už tehdy při natáčení, že se rodí výjimečný film, který bude po festivalech sbírat ceny?
Nepoznal, pro mě to byl hlavně vůbec první film, a tedy úplně nový svět. Ze všeho nejvíc jsem se bál, abych jim to nezkazil. Předtím se mi splnil velký sen, hrát v HaDivadle. Pak jsme se s kluky chtěli dostat k filmu, ale báli jsme se, že nás možná čeká dilema. Že třeba ta první vytoužená nabídka se bude týkat nějakého pitomého komerčního filmu a my budeme váhat, jestli si můžeme dovolit ji odmítnout. A pak přišel Saša Gedeon s Návratem idiota, který rovnou nasadil laťku vysoko.
Ale Gedeonovu osobní výjimečnost jste rozeznal?
Spíš vycítil, já ještě neměl s kým srovnávat. Ale bylo na něm znát, že absolutně přesně ví, co chce, a z toho, jak s každým hercem zkoušel úplně jinak, jsem si odvodil, že musí být bodrý psycholog. Kdežto s režisérem Bohdanem Slámou u Divokých včel, které teď přijdou do kin, to byl úplně jiný styl práce, scénář se měnil, i natáčení, vlastně pořád.
Vaše postava Ladi v Divokých včelách stejně jako František vNávratu idiota vzbuzují u diváka dvě hlavní emoce: soucit a smích. Co je pro vás herecky snazší?
To neumím posoudit. Jsem radši, když se obojí protíná.
Rozesmát publikum je prý těžší než ho rozplakat...
Rozdíl je v tom, že u komedie má člověk hned jasno. Jestli je v sále ticho, lidi se nesmějí, víte, že je zle. Ale když je ticho u filmu, který měl dojímat, dlouho nevíte, jestli to účinkuje správně.
Vám nevadí, že vaše postavy vzbuzují útrpný úsměv? Herci přece sní o vážné roli, o velkém sólu, kdy budou hřímat velké pravdy.
Ale já mám obrovskou radost, když se mi lidi smějí! V divadle hrajeme Komediograf, takový kabaret. Naše scénky Kamila a Michala jsou založeny na klasické dvojici z němých grotesek - jeden je hezký a chytrý, druhý ošklivý a hloupý, což jsem samozřejmě já. Lidi se smějí, ale přitom zažívají okamžiky, kdy jim zatrne, zamrazí je - a o to nám jde. Když vám pak řeknou, že se najednou zarazili a vůbec nechápali, jak se ti vedle nich můžou smát. Humor a cit prostě patří dohromady, humor je alchymie a v Komediografu si ho takhle prozkoumáváme.
Takže nehodláte hovořit důstojně k národu jako tribun lidu?
To bych ani neuměl, stačí mi, když si vzpomenu, jak jsem dopadl za revoluce v listopadu 1989. Měl jsem rozvášněný projev ve školní jídelně, ještě na textilce v Liberci, strašně se mi třásl hlas a na konci jsem v tom zmatku sám sobě zatleskal. Tohle vážně není pro mě.
Kromě Komediografu jezdíte po republice s představením Komedie dell'arte. Dá se říci, že jste komediant? Nezní vám to hanlivě?
Ne, proč? Vždyť já jsem opravdu komediant. To není výsměch ani pocta, to je prostě realita, práce, kterou jsem dělat chtěl a kterou mám rád. Pro mě zní dneska slovo komediant neutrálně.
Ale mívalo v sobě tón pohrdání. Také se říkává, že herci a sportovci jsou prý hloupí nevíte proč?
Hloupý jako herec? To úsloví neznám. Že má někdo hlad jako herec, to chápu, s vysokoškolským vzděláním beru šest a půl tisíce korun českých čistého měsíčně. Přitom jen v říjnu mám v Brně třicet představení včetně zájezdů, současně zkouším v Národním v Praze Lucernu a uvažujeme, jestli Komediograf, který odmítla Česká televize, nedat jiné televizi. Ale abych se vrátil k vaší otázce: pověst o hloupých hercích jsem neslyšel a sportovců si vážím. Zápasy v televizi si vychutnávám a jde-li o hodně, tak se i trošku dojímám...
...a na stěně vám visí plakát zbožňovaného zpěváka Michaela Jacksona jako vašemu hrdinovi z Divokých včel.
Vůbec ne. Na zdi mám obrázek Lišky sobě, co dostal můj děda od Adolfa Hoffmeistera. Ty jacksonovské relikvie nám do filmu půjčil kluk, který je opravdu velký Jacksonův fanda, taky mě podle kazet učil jeho tanec. Škoda jen, že ve filmu nezůstal záběr, kdy jeho nohy předvádějí slavný "moon walk" a já k těm jeho krokům dělám "zbytek" Jacksona - od pasu nahoru.
Vy jste nikdy neměl vpokoji pověšené plakáty idolů?
Ale jistěže měl. Ne sice Jacksona, ale třeba Dalibora Jandu, Michala Davida, Kotvalda a Hložka. Tím vším jsem si prošel.
A co třeba siláka Ramba alias Sylvestera Stallona?
To ne, já býval měkkouš, romantik, poslouchal jsem Maláska a psal při tom básničky.
Je pravda, že si vás neumím představit třeba ve vojenské uniformě. Šel byste do války?
Jako voják si opravdu nepřipadám. Já se nikdy ani pořádně nepopral, mám strach někoho bouchnout do obličeje, asi jsem trochu zbabělec. Ale umím si představit, že bych dokázal zabít - kdyby se mě to dotýkalo osobně, kdyby někdo sáhl na mé blízké. Proto teď rozumím Američanům, že se dobrovolně hlásí do války. Nikdy nepochopím třeba holocaust, ty černobílé záběry dětí s vytetovanými čísly, když si uvědomím, jak hrozně jsme si na to zvykli, jak to už považujeme jen za film, ale ona je to skutečnost. A pak sám sebe v duchu zkouším, jestli bych byl s vědomím toho všeho schopen zabít třeba Hitlera ještě v kolébce.
V Divokých včelách hrajete vesnického kluka, tragikomického místního frajírka bez velkých ambicí a bez perspektivy. Vy jste v takové skutečné vsi Jiříkov točili uměl byste takhle žít?
Asi bych musel... Hodně jsem přemýšlel, jakou ti lidé mají šanci, oni jsou totiž se svým životem vlastně spokojeni, jsou v mnohém přirozenější, čistší, tolik nespekulují. A zároveň jsou ochuzeni o spoustu věcí, které nemají možnost poznat. Přitom mají cit pro krásu: když je prvně vezmete do Prahy nebo jim pustíte Mozarta, ohromně to prožívají.
Jenže vy mezi ně přijedete, odjedete - a nic se nezmění.
Nevím, co by se dalo ovlivnit a jestli se vůbec smí zasahovat lidem do jejich životů, zvláště když jsou svým způsobem šťastní. Řekl bych, že je to spíš věc místních starostů, aby je vedli, dlouhodobě a hlavně nenásilně, nějaká umělá osvěta jako divadlo, které přijede jednou za měsíc, nic neřeší. A jestli bych takhle mohl žít? S těmi lidmi ano, ale ne tím způsobem, jak žijí oni.
V Divokých včelách hraje i vaše někdejší přítelkyně Tatiana Vilhelmová. Máte už vymyšlenou vyhýbavou formulku pro případy, kdy se vás novináři ptají na soukromí?
Ne. Buď řeknu, že se o tom nechci bavit, nebo že Táňu to táhlo do Brna a mě do Prahy, až jsme se oba rozhodli žít v Jiříkově.
Nechtěl byste mít vlastního mluvčího jako v Hollywoodu?
To vážně existuje? Neumím si to představit. Jedině kdyby mi mluvčího dělal Jirka Macháček, ten je vtipný aspoň tak jako já.
Berete už rozhovory pro média aspoň jako součást profese, nebo je to pro vás pořád nutné zlo?
Zcela upřímně: pro mě je to fakt peklo! Snad jediná pozitivní věc na tom je pocit, že asi ještě někoho zajímáte. A vůbec nejhorší je mluvit v televizi naživo.
Možná by se to měli herci učit už na DAMU...
To se nedá naučit, člověk se asi musí otrkat. Kdyby to bylo obráceně, že bych se já vyptával druhých, to by se mi líbilo. Ale nevíte, jak je strašné dostat otázky, na které nemáte co říci.
Tak vzkažte národu, co uznáte za vhodné.
Myslíte nějaké zásadní sdělení? Že všechno dobře dopadne.
Vy máte plán, čeho chcete dosáhnout za deset let?
Vůbec ne, já bych chtěl být akorát šťastný.
Ale to chcete docela dost...
Ano. To chci vlastně úplně nejvíc, co se dá.
 Herec Pavel Liška. |
 Herec Pavel Liška. |
