Kromě něho tuto "silnou hrstku" tvořili Witold Gombrowicz, Józef Czapski, Gustaw Herłing-Grudziński a Jerzy Giedroyc, který revui téměř po pětapadesát let nepřetržitě vydával.
Jak, a lze vlastně vůbec nalézt společného jmenovatele završeného díla více než sedmdesáti Miłoszových knih? V USA je vnímán jako hlavní představitel "polského směru" v poezii 20. století; sami Poláci možná ještě ani nedoceňují objevnost jeho překladů moderní anglické a americké poezie.
Neopominutelné jsou rovněž Miłoszovy převody biblických knih, především Joba a Kazatele, kterým se věnoval zhruba v poslední třetině života.
Musíme také připomenout myslitele Miłosze coby neúnavného obhájce zvláštnosti a jedinečnosti středoevropského prostoru. Nesmíme přehlédnout Miłosze křesťana, "žida nové Smlouvy", jak sám sebe charakterizuje v jedné z poválečných básní, který tváří v tvář hluboké erozi náboženského vědomí v euroatlantické civilizované části planety volal nikoli k návratu ke starým pořádkům, nýbrž především po novém výkladu světa.
Nelze alespoň nezmínit jeho akademickou dráhu profesora slovanských literatur na Berkeleyově univerzitě v Kalifornii. Básník sarkasticky tvrdil, že si na chléb vezdejší vydělával dějinami literatury, tedy oborem, který má prý k poezii dále než třeba matematika a fyzika.
Jeho přednášky o Dostojevském nebo Šestovovi nebyly vůbec akademické; naopak musely být hodně proti srsti dobovým míněním a výkladům.
Co je náš svět?
Jako klíč k Miłoszovi-básníkovi mohou posloužit slova Leszka Kołakowského, který zdůrazňuje, že v Miłoszově případě nejde o autora slovních hříček, nýbrž o tvůrce vyrovnávajícího se ustavičně s otázkou boha a víry, rozumu a milosti, což jsou podle filozofových slov věci téměř neřešitelné.
Tento metafyzický rozměr byl u Miłosze vždy přítomen, v posledním, "ponobelovském" období jen více vystoupil do popředí.
Loni vydaný Teologický traktát je svého druhu autorovou básnickou závětí. Aby nebylo omylu, nejde tu o dílo setrvačnosti, jaké se uděje obyčejně v pokročilejším věku, kdy vysychají vnitřní básnické prameny!
Miłoszovy pozdní knihy jako by se vymykaly zákonům této příliš lidské entropie. On sám někde cituje japonské malíře, kteří po devadesátce připouštějí, že se naučili trochu malovat. U něho jako by se až do poslední chvíle se zvláštní samozřejmostí měnilo vše, co viděl, promýšlel či prožíval, v poezii.
Trápilo ho však něco jiného. Po předloňské smrti druhé ženy Carol napsal v básni Orfeus a Eurydika: "Lyričtí básníci většinou jsou… chladného srdce. Je to téměř pravidlem./ Dokonalého umění lze dosáhnout jen výměnou za podobnou vadu."
Teologickým traktátem jako by se uzavíral Miłoszův "spor o existenci světa", který vedl s Witoldem Gombrowiczem. Znamená vědomé distancování se od úpadku, kterým prošel jazyk 20. století.
Je výstražnou prosbou, aby se do našeho jazyka vrátila skutečnost a pravda, neboť "bez absolutního výchozího bodu není možný žádný smysl". Je připomenutím, že stále žijeme v biblickém světě, v napětí mezi tímto časem (hebrejsky olam-ha-zé) a budoucím trváním (olam-ha-bá), i když si to na základě deformací vědomí nebo ztráty paměti velmi často neuvědomujeme.
Lidská expanze v takovém rozsahu a rozpětí, expanze v dobrém i ve zlém, by v jiném civilizačním prostředí byla těžko myslitelná.
Co je náš svět nacházející se v dynamickém systému o "prostorové" i "časové" ose nějakých patnácti až dvaceti miliard? Kde se nachází jeho těžiště? V bohu? Je svět pouhý beztvarý grafit nebo vosk, do kterých každý může vtisknout svou individuální pečeť? A co je člověk? Pouhá nicotná skvrna, jak míní například současný anglický filozof a esejista John Gray - a nic více?
K těmto otázkám strhává četba poslední Miłoszovy poezie nebo jeho esej O erozi náboženského vědomí, který básník četl v pražském Karolinu při návštěvě Prahy v roce 1993. V diskusi konstatoval, že smíření obrazu světa, který vytvořila věda 20. století, s teologií je podle něho úkol pro nového Pascala.
Rozum, zajíc a světla
Na konci 40. let v sobě polský básník zmáhal "hegeliánské pokušení" přitakat historické nutnosti, vzdát se totalitní většině.
Je-li tento svět obří promítací plátno věčnosti, na němž se promítají dějiny, jak se jimi nenechat strhnout, probíhají-li zrovna kolem? Když nás navíc lákají šidítkem účasti na něčem vyšším, co přesahuje určení jednoho lidského života? Zrada na údělu se přímo vnucuje zároveň se svůdnou představou, že by nás podobné přitakání mělo do budoucna předem vyvinit z našich individuálních zel a z naší hříšnosti vůbec.
Básníkův jazyk nakonec k nablýskané, leč studené hegelovské klice ode Dveří Dějin - ve skutečnosti však od pekelného blázince - nepřimrzl. V závěru Miłoszovy protitotalitní terapie se objevily dvě zcela rozdílné knihy: demaskující Zotročený duch (předmluvu k německému vydání napsal filozof Karl Jaspers) a román Údolí Issy.
Nikde jinde než u Miłosze jsem se nesetkal výstižnější definicí ideologické zaslepenosti: "Zvláštnost uvažování o zákonitostech dějinného vývoje spočívá v tom, že se rozum při něm chová jako zajíc zachycený světly automobilu: dokáže utíkat pouze dopředu. Bez rozsvícených světel by silnice byla pouze součástí prostoru tvořeného poli a lesy, ale v danou chvíli je vidět pouze ji, pole a lesy kolem vidět nejsou…"
Při návštěvě České republiky v roce 1993 mi Miłosz původně odmítl poskytnout rozhovor - obával se, že mu budu klást pouze politické otázky. Byl jimi přesycen.
V deníkové knize Myslivcův rok z let 1987/88 se distancoval od svých politicky angažovaných textů z válečného odboje i z pozdějšího exilu.
Alain Besançon ve skvělé monografii o Orwellovi a Solovjovovi říká, že ve své anti-utopii Zotročený duch Miłosz dokázal - podobně jako oni dva - pohlédnout zlu tváří v tvář.
Avšak zatímco Orwell a Solovjov nedlouho po tomto nazření zemřeli, Miłosz se měl podle francouzského filozofa po prozření utéci k psaní poezie. Básník se tehdy podrážděně ohradil: psaní poezie pro něho nikdy neznamenalo uhýbání před jakýmkoliv pohledem. Ani tváří v tvář zlu.
On na věčnost odešel
Bál se Miłosz smrti? Nebo se jí přestal bát? O tom moc nevíme, ale z posledních knih vycítíme, že jí v určitém smyslu vybíhal netrpělivě naproti. Že se cítil "nespravedlivě" vystrčený za její dveře.
Po smrti bratra a ženy Carol se jeho osamělost ještě znásobila. Při jedné z besed v poslední době se ho kdosi zeptal, jak se cítil, když mu bylo pětadvacet let. "Cítil jsem se jako nyní, ale choval jsem naději, že jako stařec poznám odpověď na řadu vážných otázek, avšak nestalo se tak," odpověděl.
Vladimír Holan před půlstoletím napsal, že zatímco kůň a včela ještě umírají, člověk zdechá. Dnes, kdy čelíme jiným podobám téže nivelizace, se chce při Miłoszově smrti dodat, že jsou ještě lidé, kteří odcházejí na věčnost.
