Mariáš v Reykjavíku (obálka)
Poprvé to bylo, když v osmašedesátém emigroval do Německa a režisér Ladislav Rychman tak po Starcích na chmelu a Dámě na kolejích přišel o dvorního scenáristu, podruhé fatálněji, když v roce 1973 v osmačtyřiceti letech v Mnichově zemřel.
Dva roky po jeho smrti vydali Škvorečtí v Torontu Blažkovy dopisy příteli Václavu Táborskému nazvané Mariáš v Reykjavíku. Nakladatelství Plus je teď uvádí i na český trh. Blažek za knihu dostal posmrtně Cenu Egona Hostovského, tehdy ještě udělovanou exilovým autorům.
Filozofování o čemkoliv
Proč mariáš a proč Reykjavík? Blažek i Táborský (ten emigroval ve stejném roce, ale zakotvil nakonec v Kanadě) se s několika dalšími přáteli scházeli ještě v Československu k partičce karbanu.
Vpád "bratrských vojsk" však přetrhl mnohé, včetně mariášnických večerů, přátelství však zničit nemohl. Karty zmizely, nahradily je dopisy.
Vratislav Blažek
"Hlavní část knížky tvoří to, co bylo vůbec nejhezčí na našich karbanických schůzkách, takové plkání, klábosení a filozofování o čemkoli, kdykoli se nalévalo, vylévalo, odpočívalo po malicherné hádce nebo komentovalo něco ze současného dění, co nás buď sympaticky zaujalo, či absolutně pobouřilo. Proto je každý dopis vlastně jednou přátelskou karetní partií," vysvětluje Táborský v úvodu ke knize.
Dopisy sice chodily přes oceán, ovšem daleko od Islandu – Reykjavík byl vybrán jako pomyslný střed mezi městy, do nichž karbanické přátele emigrace zanesla.
Táborský úvod pojal jako svérázný scénář, v němž představuje osoby a obsazení, samotnou hru i druhy mariáše a jen tak mimoděk vzpomíná na dojemná setkání i lumpárny, jichž se skupinka dopouštěla.
A pak zvážní: "Skutečný hráč začíná karetními hrami, ale svou filozofii přenáší do života. Riskuje. Neobává se změny. Dovede se přizpůsobit novým podmínkám. Dokazuje, že se s ním musí vždycky počítat. Že hraje pořád s sebou, i když jsou pravidla tvrdší."
Hned první Blažkův dopis ze září 1968 dokládá, s jakým humorem scenárista bral odchod z vlasti, do níž se už neměl vrátit – napsal ho jako etudu na téma Zapomínám v té cizině rodný jazyk.
"Ja stale u sebe na tebe vzpomínám zatraceny rusové. ... Jenom jsem rád, že oběd návky se mi jen hrnou a any nemusím koukat na lidi, spíš musím koukat psát. No fófri! Ahoj!" Podepsán Vratislav neumělou azbukou.
Defilé slavných
V Mariáši defilují známé i zapomenuté postavy předokupačního Československa včetně Josefa Škvoreckého, Jana Wericha, Vojtěcha Jasného (charakterizovaného jako český astrolog a filmový režisér) či Ladislava Mňačka i velikáni historie (Dostojevského Táborský uvádí souslovím "hazardní hráč též známý jako ruský spisovatel").
Předně však kniha vypráví o všednodennosti – ani v západním Německu a v Kanadě nelétali pečení holubi do pusy a uživit se v novém prostředí nebylo snadné. I na kapitalismus je možné si stěžovat! Na rozdíl od stížností pronesených na adresu komunismu za to však jejich původce obvykle nechodí na několik let do kriminálu.
"Míra mého cynismu už přestává znát mezí, takže skutečně není vyloučeno, že jednou o lidech ještě napíši něco hlubokého a laskavého," konstatuje Blažek. Jeho dopisy mohou sloužit jako dokument – dějinný, lidský. A jako zhmotnění kamarádství.
