Bocelliho životní příběh, managementem barvitě předestíraný a zpracovaný, začal roku 1958, kdy se narodil v Toskánsku v rodině obchodníka se zemědělskými potřebami.
Brzy po narození si rodiče všimli, že chlapec špatně vidí. Diagnóza zněla zelený zákal a postupnému oslepnutí se nedalo zabránit. Během pobytů v nemocnici se Bocelli začal zajímat o hudbu, nicméně nejprve vystudoval práva.
V barech hrál na klavír, zpíval skladby Franka Sinatry nebo Charlese Aznavoura, jen občas okořenil program klasikou. Chodil také na hodiny zpěvu k tenoristovi Franku Corellimu.
Zlom přišel roku 1992, kdy si Bocelliho vybral rocker Zucchero, aby s ním nazpíval snímek Miserere. Třebaže nakonec píseň převzal Pavarotti, Bocelli doprovázel Zucchera na koncertech.
Sám Pavarotti Bocelliho pozval, aby účinkoval na jednom z koncertů. Roku 1995 Bocelli vydal skladbu Con te partiro, která dosáhla obrovské popularity. To už měl na kontě dvě alba a další rychle následovala.
Nazpíval duety s Pavarottim, Celine Dionovou nebo Sarah Brightmanovou. V repertoáru má i píseň od českého skladatele Zdeňka Bartáka, který se roku 2001 zúčastnil anonymní soutěže Premio Bocelli.
V konkurenci více než 700 autorů z celého světa získal první místo a jeho skladba E mi manchi tu byla zařazena na album Cieli di Toscana. Během devadesátých let se Bocelli začal více věnovat opeře, a dokonce vstoupil na divadelní prkna.
Celosvětově Bocelli prodal už desítky milionů nosičů. Neochvějnou pozici si drží i na českém trhu. Tak třeba jeho CD Romanza je od druhé poloviny devadesátých let nejprodávanějším zahraničním albem všech dob.
Roku 1999 Bocelli poprvé navštívil Prahu při příležitosti předávání cen Akademie populární hudby. Ve Veletržním paláci tehdy převzal šestinásobnou platinovou desku za 182 tisíc prodaných kusů. Jeho snímky se v tuzemsku stále prodávají řádově v mnoha desítkách tisíc kusů.
Bocelli má se svou první ženou Enrikou dva syny. Po rozvodu roku 2001 se jeho životní partnerkou stala tehdy dvaadvacetiletá studentka Veronica Belliová. Zpěvák však o svém osobním životě, stejně jako o svém postižení, veřejně moc nehovoří.
