Hudební postmodernista, který se proslavil hudbou k filmům Emira Kusturici, vystoupil v Česku již několikrát. V roce 2004 vyprodal dvakrát za sebou Lucernu i Divadlo Archa, loni se blýskl na Colours of Ostrava. Pokaždé to byl nezapomenutelný zážitek.
Kdo se chystá popsat osobnost Gorana Bregoviće, musí nevyhnutelně začít u jeho kořenů. Bregović se narodil 22. března 1950 v Sarajevu, patřícím tehdy do komunistické Jugoslávie. Jako syna srbskochorvatského manželského páru ho podle jeho vlastních slov formovaly odvěké spory mezi Srby a Chorvaty, které vyvrcholily válečným konfliktem a rozpadem Jugoslávie.
Možná právě proto proslul jako vyslanec balkánské kultury do celého světa a sběratel world music všeho druhu. (Ve své sbírce má i pirátskou nahrávku české kapely Gipsy.cz.)
Jako skladatel měl odvahu propojit tak protikladné věci, jako jsou bulharské vícehlasy a popové melodie, tradiční duté nástroje promíchal s elektrickými kytarami. Při tvorbě se inspiroval jak Iggym Popem, tak zpěvačkami Ofrou Hazou z Izraele nebo Cesarií Evorou, která spojuje portugalské fado s africkou kulturou.
Začalo to v barech
Osmapadesátiletý Bregović hrál jako dítě na housle, několik let se na ně učil i na konzervatoři, než ho vyloučili za špatnou docházku. Muziku začal prý milovat až poté, co od rodičů dostal kytaru.
"Stal jsem se kytaristou, protože ti mají větší šanci u holek," prohlašoval později. V roce 1966, v šestnácti letech, začal účinkovat v sarajevské kapele Bestije. "Profesionálně jsem hrál už v patnácti, své první peníze jsem vydělával ve striptýzových barech," vyprávěl při jedné z návštěv Prahy.
Ve skupině Bestije vydržel dva roky, než přešel ke kapele Kodeks a později hrál v Triu Mica, Goran a Zoran. Po krátké hudební pauze, v níž se snažil studovat filozofii, založil roku 1974 první vlastní kapelu. Dostala název Jutro (Ráno), který později změnila na Bijelo Dugme neboli Bílý knoflík.
Důvodem byl úspěch, který sklízel hit Kad bih bio Bijelo Dugme. Z kapely se poté stala jedna z nejúspěšnějších a nejznámějších skupin bývalého východního bloku. A z Bregoviće uznávaný hudební experimentátor. V roce 1988 kapelu po čtrnácti letech úspěšného fungování opustil a na rock zanevřel. Ze svého domu se na čas odstěhoval na malý ostrov, kde chytal ryby. Z dobrovolné izolace ho vytrhla válka v Jugoslávii, která ho donutila vlast opustit úplně - Bregović přesídlil do Paříže.
Kusturicův skladatel
Mezitím se koncem 70. let stihl vrhnout na filmové projekty. A spolupráce s jugoslávskými filmaři mu otevírala další dveře. Začal hudbou ke snímku Nije Nego režisérky Mici Milosević, roku 1989 pokračoval muzikou k filmu Dum za vešanje, anglicky Time of the Gypsies. Romská epopej zahájila Bregovićovu spolupráci s Emirem Kusturicou.
Nejslavnější filmová hudba z Bregovićova pera provázela i další, o poznání slavnější Kusturicův film Underground. Ironický pohled na balkánskou válku z roku 1995 však spolupráci obou slavných mužů ukončil. Po třech letech se jejich partnerství vyčerpalo a k dalšímu společnému projektu se už nikdy nedostali.
Dosah Undergroundu byl však obrovský, balkánskou muziku doslova roznesl do celého světa. Nejznámější nahrávku, skladbu Kalašnikov, převzala řada skupin z Balkánu i odjinud. Bregović později svou vlastní filmovou tvorbu poněkud snižoval, na jejím vlivu se však tím nic nemění.
"Udělal jsem hudbu k několika filmům, které naštěstí nepotřebovaly dobrou hudbu. Teď už ale něco podobného nechystám, uvědomil jsem si, že je to plýtvání časem," prohlásil loni na festivalu Colours Of Ostrava.
V uplynulých letech si Bregović vytvořil zázemí hned v několika zemích - Řecku, Turecku a Polsku a jako producent či aranžér tam patří již několik let k nejžádanějším autorům.
Jeho studiovou spolupráci si objednala například již zmiňovaná zpěvačka Ofra Haza, George Dalaras z Řecka, první dáma tureckého popu Sezen Aksu i polská zpěvačka Kayah. Sám Bregović se po rozpadu Bijelo Dugme jako hudebník na nějakou dobu odmlčel. Na pódium se vrátil roku 1995, shodou okolností ve stejné době, kdy Undeground získal na festivalu v Cannes Zlatou palmu.
Vyjel na turné do Řecka a Švédska s desítkou lidových muzikantů, padesátičlenným sborem a symfonickým orchestrem. Organizátoři však měli ze stodvacetihlavé "kapely" strach, Bregović proto počet zredukoval na padesát. Tehdy se zrodil Svatební a pohřební orchestr (Weddings and Funerals Orchestra).
V repertoáru má nejvýraznější skladby z filmů - například Ederlezi, In the Death Car (ze snímku Arizona Dream) i Kalašnikov. Hraje často na open air festivalech pro publikum v rozmezí tři až deset tisíc lidí, rekordní koncert se odehrál na náměstí Piazza St. Giovanni v Římě, kam přišlo neuvěřitelných 500 000 diváků.
Divoké rytmy cikánských a lidových písní předvede Bregović v pondělí v Praze spolu s dechovou sekcí z Bělehradu, čtveřicí bulharských zpěvaček, pravoslavným sborem, perkusemi a smyčcovou sekcí z Polska. Že si takový koncert ani nedovedete představit? V pořádku, protože Bregovićova vystoupení sahají občas skutečně až za pomyslnou hranici světa fantazie.
